Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Moji oba rodiče jsou neslyšící. Od malinka jsem vyrůstal v komunitě lidí se sluchovým postižením a znakový jazyk byl prakticky mým jazykem mateřským. Mluvit jsem se učil od své babičky a posléze v mateřské školce.
Znakový jazyk mne zaujal natolik že jsem se – i přes výslovný, a pro mne až dosud nepochopitelný odpor rodičů – stal tlumočníkem tohoto jazyka. Znakový jazyk je pro mne i koníčkem; skoro se dá říci, že hlavně koníčkem, protože uživit se tlumočením je v současné době nemožné. Mezi sluchově postiženými mám své nejlepší přátele. I na internetu vyhledávám informace o této problematice, často se věnuji chatování se sluchově postiženými z celého světa (tlumočnici česko-anglickou mi příležitostně dělala moje neslyšící kamarádka Věra).
Tak jsem se – čistě náhodou – seznámil se skupinou Američanů, kteří se této problematice věnují. K mému obrovskému úžasu mne pozvali do Washingtonu D.C., abych měl možnost poznat kulturu tamějších neslyšících a porovnal jejich jazyk s českým znakovým jazykem.
Tato možnost mne nesmírně lákala, protože znakový jazyk vyučuji ve speciální škole a na pedagogické fakultě v Liberci. Těšil jsem se, ale i obával. Až do poslední chvíle jsem nevěřil, že se moje cesta uskuteční. Můj strach pramenil nejen z kroku do neznámé Ameriky, ale hlavně z naprosté neznalosti angličtiny. Neměl jsem ani možnost naučit se základním anglickým frázím, protože události se řítily obrovským tempem a připomínaly mi neřízenou střelu. Od pozvání do odletu uběhly necelé dva měsíce, během nichž jsem si musel obstarat vízum, dát výpověď v práci, zařídit pronájem bytu, pojištění a spoustu dalších záležitostí.
Abych vůbec do Washingtonu doletěl, zaplatili mi moji američtí přátelé, kterým jsem se musel přiznat, že nemluvím anglicky, průvodkyni pro let. Tato průvodkyně měla ovládat mezinárodní znakový jazyk, cestovat se mnou z Prahy a pomoci mi při přestupech na letištích v Paříži a New Yorku. Sejít jsme se měli na ruzyňském letišti. Nikdo se však ke mně nehlásil, což můj nepokoj před cestou jenom zvětšilo. Nicméně v Praze na letišti jsem se do správného letadla "trefil" sám a doufal jsem, že se s průvodkyní sejdeme v Paříži. Až na poslední chvíli mi na letišti sdělili, že průvodkyni nesehnali. "Přidejte se k někomu, kdo taky letí do Washingtonu, však se neztratíte!" To byla rada, která mne moc nepotěšila, spíš naopak. Moje nervozita tím jenom vzrostla. Oslovil jsem starší paní, která letěla do USA za dcerou. Velmi potěšeně se mě zeptala: "A vy umíte anglicky, že jo? Já vůbec ne!" A byl jsem na tom stejně, ne-li hůře, protože paní se mne už nepustila.
Přestup v Paříži jsme společnými silami zvládli, i když moje spolucestovatelka se napřed vydala na letadlo do Singapouru a mne – jako jediného – zadrželi při vstupu do letadla a prohledávali.
Problémy nastaly bezprostředně po příletu do N.Y. Imigrační úředník na mne spustil anglicky, mluvil rychle, netrpělivě, zdálo se mi, že mi klade snad milion otázek. Dnes už je umím (snad) i napsat: "Where are you going? Where will you live? How many dollars have you got? What's your address in U.S.A.?" a mnoho dalších. Hlava mi šla kolem. Díval jsem se na něj, ale periferním viděním jsem sledoval dění okolo a uvědomoval jsem si, jaké množství lidí tímto sítem neprošlo a musí zpět do Evropy. Hlavou mi probíhalo, že jsem dal v práci výpověď, pronajal jsem byt; z čeho a kde budu bydlet, když mne vrátí? Úředník byl čím dál netrpělivější a možná se schylovalo k nejhoršímu. V poslední chvíli jsem dostal spásný nápad. Široce jsem se na úředníka usmál a začal jsem bleskurychle znakovat. Mám pocit, že jsem mu svými znaky převyprávěl všechny své obavy z předčasného návratu.
A jaká nastala změna! Úředník se mne opatrně nesmělými znaky zeptal, zda jsem neslyšící. Razantně jsem přisvědčil. Pak se ještě otázal, zda vím, kdy mi letí spoj do Washingtonu a zda tam mám kde bydlet. Předložil jsem mu písemné pozvání s potvrzením, že o mne bude postaráno – a měl jsem vyhráno!
Najít spoj do Washingtonu už byla maličkost. A dalšího půl roku studia na Gallaudetově univerzitě byl jeden nádherný zážitek...