Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když jsem se probudila, bylo mi krásně. Jen tak jsem koukala do stropu a říkala si, že dnes bude bezva den. To jsem ale ještě netušila, co všechno mě čeká.
A je to tady! Ráno! Zmatek! Málo času! Prostě chaos! Rada zní: "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek!" Jenže to bych nebyla já, abych domácí úkoly nedělala na poslední chvíli (ráno, nebo ještě lépe před hodinou).
Bylo právě 7 hodin, když jsem dopisovala slohovku z češtiny, kterou jsem měla odevzdat asi před týdnem. Ještě jsem nenavštívila koupelnu a nebyla nasnídaná. Jediné, co mě utěšovalo, byla myšlenka, že vyučování začíná až v půl 8, takže bych vše mohla ještě do 30 minut stihnout. V duchu jsem měla přesně na minutu vypočítaný plán. Byl by vážně vyšel, kdyby...
"Dneska zase pozdě, Terezko?" oslovila mě paní vychovatelka při mém superrychlém vracení klíčů od pokoje. Zamumlala jsem jen nějaký nezřetelný pozdrav a chvátala pryč. "Vidí, že jdu pozdě a ještě mě musí zdržovat zbytečnými otázkami," říkala jsem si v duchu. Schody před internátem jsem seskákala po třech a s kytarou na zádech jsem to málem nepřežila.
Byla jsem právě pod kopcem, na kterém "intr" stál, když mě najednou z ničeho nic napadlo, že to mám dnes docela lehké a že mám nejspíš málo učebnic. Ale ne! Došlo mi to. Mám sice kytaru, ale batoh s učením jsem nechala na pokoji. S kytarou se sice špatně skáče ze schodů, ale také vybíhají kopce, když člověk chvátá. O tom jsem se právě přesvědčila. Celá splavená jsem vtrhla do vychovatelny a zoufale chvátající ani nekomentovala vychovatelčin pobavený pohled. A to mi ten můj časový plán mohl tak pěkně vyjít.
Do školy jsem samozřejmě dorazila pozdě. Pan profesor vyslechl mou omluvu (...prý zaspala? Pche!) a mlčky pokynul, ať si jdu sednout. Dnes si dokonce odpustil i jakoukoli poznámku, asi jsem vypadala hodně zoufale. Zapadla jsem do lavice jak "němci do krytu" a těšila se z toho, že to nejhorší z dnešního dne už mám za sebou. Ale babička mi vždy říkala: "Neříkej hop, dokud..." Měla bohužel - jako vždy - pravdu.
Stále ještě v klidu jsem přešla do učebny, kde mě čekala hodina ČJ. Vytáhla jsem knihu s názvem Sběratel kostí a začetla se do zajímavého příběhu. A.S. zrovna dlouho hledaný pachatel pohřbíval za živa, když utichl šum třídy a mě nenadálé ticho přimělo zvednout oči od knihy. Všechny spolužačky kolem mě něco psali do sešitu. Vedle mé lavice stála profesorka a dívala se na mě velice rozlobeným pohledem. "Myslíš, že máš v českém jazyce tak výborné výsledky, abys v hodině nemusela pracovat stejně jako ostatní?" Položila mi záludnou otázku. Teda češtinářsky vzato. Mě spíš věta připomínala výhrůžku s velkým vykřičníkem. Nechala jsem okamžitě sympatického Lincolna Rhyma řešit jeho případ a knihu schovala do tašky. "Mimochodem dnes jsi mi měla přinést tu slohovou práci." Vychutnávala si mě však dál. "Ha," říkala jsem si v duchu, "teď jí setřu". Začala jsem se horečně přehrabovat v batohu a hledat papír, kvůli jehož existenci jsem dnes přišla pozdě do školy. Očekávaný úspěch se však nedostavil. Když jsem věci z tašky 4x všechny vyndala a opět zandala, pochopila jsem marnost svého počínání. Prostě jsem tu slohovku musela nechat na pokoji na stole. "Takže, zatím píšu 5!" potvrdila profesorka mé obavy. "No, to jsem jí to tedy nandala," říkala jsem si a nadávala si do největších tupců a idiotů.
Po tom všem už jsem si byla vážně jistá, že mám všechnu smůlu vybranou alespoň na týden dopředu. O tom že zdaleka ne jsem se přesvědčila následující hodinu. Měly jsme psát písemku na slovíčka. Vyrobila jsem tak "exkluzivní" tahák, že holky nestačily zírat. Takový jsem si na angličtinu dělala pravidelně.
Hned, jak nám angličtinářka rozdala papíry, jsem začala rychlostí blesku vše opisovat. Při dopisování posledního slovíčka mi došla náplň v propisce - prostě zákon schválnosti. Honem jsem se vrhla na penál, abych našla našla jinou, jenže tímto pohybem jsem ten malý záchranný papírek rukou shodila z lavice a on odplachtil přímo k nohám osoby, která v tu chvíli vypadala jako sup, jež se chystá vrhnout na svou kořist.
Když jsem po zazvonění vycházela ze třídy a připisovala si už druhou 5 za dnešní den, holky se ještě incidentem bavily. "Teda, ta tě sjela," politovala mě soucitně Klára. "To je mi úplně jedno," odpověděla jsem zcela pravdivě. Jediné, co mi lezlo na nervy byla totiž Bára, která si přisadila větou: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až...!" Říkala jsem si, že tak hrozný den se mi snad jenom zdá. To, že opak je pravdou, mi potvrdila další hodina.
Zrovna se mi začínal zdát velice pěkný sen, když mě prof. Říhová probudila s tím, že jsem se jistě na to zkoušení na pedagogické diagnostiky pěkně vyspala a teď to zajisté zvládnu na 1. Její ironii jsem se musela zasmát. O známce ze zkoušení jsem měla opravdu jasno. Dnes už potřetí. Když jsem pak kráčela od tabule zpět do lavice, slibovala jsem si, že už nikdy "nebudu chválit den před večerem".