Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2014

Už od dětství jsem měl zvláštní zálibu - všude jsem hledal stopy. Když ostatní děti hrály fotbal, já jsem pátral po ztracených míčích, zapadlých klíčích nebo záhadně zmizelých svačinách. Tehdy jsem ještě netušil, že tahle nevinná vášeň jednou přeroste v něco mnohem většího.

Všechno začalo jednoho deštivého podzimního dne, když v našem malém městečku zmizel starý kocour pana Nováka. Nikdo tomu nepřikládal větší váhu - až na mě. Bylo mi čerstvě patnáct let a touha po dobrodružství mi nedala spát. Rozhodl jsem se, že tu záhadu vyřeším, i kdybych měl obrátit celé město vzhůru nohama.

Nejdříve jsem pečlivě vyslechl pana Nováka, který jen smutně pokrčil rameny: "Náš kocour by se přece sám od sebe nikdy neztratil," opakoval pořád dokola.
Něco mi na tom nesedělo. Vydal jsem se proto nejdříve po okolí a vyptával se sousedů, jestli si něčeho nevšimli. Bohužel nikdo nevěděl víc, než já sám. Můj notýsek s poznámkami se plnil pomalu a já začínal propadat zoufalství.

Druhý den jsem znovu zamířil k řece, kde kocoura údajně zahlédli naposledy. Byla mlha a bláto se lepilo na podrážky bot. Najednou mě zarazily zvláštní otisky. Nebyly kočičí - byly větší, kulaté a hluboké. Sledoval jsem je podél břehu až k opuštěné chatce na samém okraji města. Můj instinkt mi napovídal, že jsem na správné stopě.

Odhodlal jsem se a potichu zaklepal na staré dřevěné dveře. Jenže uvnitř bylo ticho. Zaklepal jsem tedy hlasitěji. Zase nic. Zkusil jsem nahlédnout oknem, ale bylo příliš špinavé a pokryté pavučinami. V tu chvíli jsem zaslechl tiché zamňoukání. Srdce se mi rozbušilo - to byl určitě kocour pana Nováka!

Váhal jsem, jestli mám vejít dovnitř. Věděl jsem, že je to riskantní, ale má zvědavost byla silnější než strach. Dveře zavrzaly a já vkročil do tmy, osvětlené jen slabým světlem pronikajícím prasklinami ve zdech. Sotva jsem udělal pár kroků, kdosi mě náhle pevně chytil za rameno. Leknutím jsem téměř vyskočil z kůže.

"Co tu chceš?" ozval se hluboký, chraplavý hlas.
Byl to místní podivín, o němž se v městečku vyprávěly různé historky. Přesto jsem sebral odvahu a zeptal se ho na ztraceného kocoura. Muž nejdříve mlčel, ale pak jen mávl rukou.
"Nic nevím, běž pryč," odbyl mě a zavřel mi dveře před nosem.

Odejít domů s neúspěchem jsem nechtěl, proto jsem se rozhodl vrátit později a chatku pozorovat zpovzdálí.
Hodiny se nekonečně táhly, už jsem začínal pochybovat, když se najednou dveře chatky otevřely a muž odešel do lesa. To byla má šance!
Rychle jsem vklouzl dovnitř a nestačil se divit - kromě Novákova kocoura tam byla další zvířata, pohřešovaná už týdny! Zjevně nešlo jen o nevinné náhody...

Jenže než jsem stihl zvířata osvobodit, dveře chatky se znovu otevřely. Podivín se vracel dříve, než jsem čekal! Zpanikařil jsem a ukryl se za starou skříň. Téměř jsem nedýchal. Každá sekunda se vlekla jako věčnost.
Muž vešel dovnitř a začal rozčíleně chodit po místnosti. "Určitě tu někdo byl!" zavrčel a rozhlížel se. Málem mě zahlédl, ale naštěstí se ozval zvenku hlas policejní sirény - sousedka mě musela zahlédnout a zavolat policii.

Policie zvířata osvobodila a já si konečně mohl oddychnout. Od té chvíle se všechno změnilo. Lidé v městečku mě začali zdravit jinak a poprvé jsem zaslechl větu, která mi změnila život: "Náš malý detektiv!"

Tehdy jsem to pochopil: být detektivem není o honičkách a hollywoodských přestřelkách. Je to o trpělivosti, odvaze a odhodlání hledat pravdu, i když ostatní už dávno přestali.
Od toho dne jsem se rozhodl, že v tom budu pokračovat. Ať už šlo o zmizelé předměty, záhady ve škole nebo drobné podvody - lidé věděli, že se mohou obrátit na mě. Stal jsem se detektivem. Ne snad proto, že bych to měl v rodokmenu, ale proto, že jsem v sobě našel vášeň, kterou jsem nikdy nedokázal ignorovat.