Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednu pěknou zasněženou zimu se moji rodiče rozhodli, že už je na čase, aby naše rodina ovládla další sport. Mnoho příbuzných již proniklo téměř na špici mnoha sportů. Například pradědeček Věnceslav byl mistrem okresu ve Vodkexu (Vodka a kex oboje na ex). Zemřel v 95 letech v krajském přeboru na otravu alkoholem. Sestřenice Bohumila je vítězka v páce v kategorii mužů nad 100 kg. Nemalý úspěch slavili také strýčci Cyril a Metoděj, kteří zářili v košíkové. Cyril se svým 1 metrem výšky i s botaskami se propletl soupeři mezi nohama, přihrál třímetrovému Metodějovi, který dílo dokončil, a zbytek družstva už jen tleskal.
Nyní jsme se tedy chystali proniknout do tajů sjezdového lyžování. Zašli jsme do půjčovny sportovních potřeb a půjčili si lyžařskou výstroj. Větší potíže dělala akorát sestra, které žádné lyžáky neseděly. Všechny boty č.19 byly již nejspíše vypůjčené. To nás však neodradilo. Sestra se může prosadit v jízdě na bobu, který jsme v půjčovně nenápadně odcizili. Jako cíl rodinného kurzu jsme si vytyčili Špindlerův Mlýn v Krkonoších. Sbalit kufry bylo otázkou pár minut a za chvíli jsme již stáli na dálnici a stopovali. Po třech hodinách, kdy mě již začala chytat křeč do natažené ruky, rozhodl se otec udělat radikální krok a skočil před projíždějící TIRák. Duchaplný řidič stačil zabrzdit. Využili jsme toho, že byl v silném šoku, a nenápadně vlezli do nákladního prostoru auta. Řidič pak nevědouc o černých pasažérech rozjel opět vůz a my usnuli. Cesta trvala dlouho, neboť potom, co jsme nastoupili v Ostravě, jel řidič do Karlových Varů a potom menší oklikou přes České Budějovice do Špindlerova Mlýna. Po dvou dnech cesty jsme dorazili na místo. Věci jsme složili na místním veřejném WC, protože otec odmítl platit za ubytování. Nazuli jsme lyže a po asfaltové silnici jsme došli ke svahu. Otec šel koupit permanentky, ale vrátil se jen s tvrzením, že roční plat za vlek nedá. Museli jsme tedy do kopce šlapat. Šlo to těžce, zvláště proto, že nás každou chvilku někdo srazil dolů ze svahu. Nakonec jsme však tento kopec zdolali a stanuli na jeho vrcholu. Naskytly se tři možnosti, jak se dostat zpět dolů - modrá, červená a černá. Otec se v nějaké příručce dočetl, že tyto barvy označují obtížnost sjezdovek. Nemohl si však vzpomenout, jaká barva patří ke kterému stupni obtížnosti. Nakonec rozhodlo rozpočítávadlo. Černá, toť naše cesta dolů. Nic nedbali rodiče mého spílání, že černá je barva smrti. Otec mě bodl hůlkou a kopl ze svahu. Se smrtí v očích jsem hypnotizoval stromky, ke kterým jsem se nezadržitelně blížil. Rychlost se neustále zvyšovala. Před očima se mi promítl celý můj život. Teda řeknu vám, nic moc. Hůlky jsem již dávno ztratil, a tak jsem mával rukama a snažil se zachytit lyžařů, které jsem míjel. Snaha vyšla naprázdno, žádnou oporu jsem nenašel. Když už jsem začal odříkávat modlitby, přepadlo mě něco, čemu se říká pud sebezáchovy. Předtím hrůzou ztuhlé nohy povolily a já jsem se svalil do sněhu. Líbal jsem zem, i když nechtěně, ale šťasten. Někteří lidé mi třásli rukou a blahopřáli, vždyť sjet černou sjezdovku šusem vydá hodně odvahy. Přijímal jsem ovace a usmíval jsem se, protože mi cukaly nervy v koutcích.
Naše rodina tak poprvé a naposledy okusila krásu úspěchu na lyžích.