Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ranní rosa skapává z listů a květů, slunce ozařuje promrzlou zem. Kde jsem se tady vzala? A kde to vlastně jsem? Vždyť jsem včera normálně ulehla do své měkoučké postele a teď, teď tady ležím na studené zemi někde uprostřed pole v zemi nikoho!
Cítím se zvláštně, všude není nic jiného než liduprázdno, ticho. Vážně, všude je neuvěřitelné ticho! Procházím se pustou krajinou. Kolem jen pořádek, žádná letadla, žádný smog, žádné památky po jakékoli civilizaci. Divné, velice divné, až zvláštní...
Jdu však dál, neohlížeje se napravo ani nalevo. Náhle však před sebou vidím tři jezdce. Proboha, vždyť mají na sobě středověké brnění!

Motá se mi hlava! Dělá se mi špatně. Copak jsem se vrátila v čase? Vypadá to že ano. Najednou si uvědomuji, že tuto krajinu moc dobře znám. Kopce, lesy. Ty dvě spojující se řeky...ano, tady někde musí být můj rodný domov! Místo, kde jsem strávila přelom dvacátého a jednadvacátého století.
Náhle mne oslovuje mladý muž: "Paní, nedala byste mi nějaký peníz, abych mohl studovat na univerzitě?" Jsem zaskočena, takový pobuda a má zájem o studium? Vždyť páchne jako zkažená ryba, šaty skoro žádné a fyzický stav taky nic moc. Jsem to ale hlupák, oni přece takto žili normálně! Z ruky do ruky, ze dne na den. A já jsem pohoršena tím, že mě osloví a žebrá. Stydím se.

Dávám se s ním do řeči. Zjišťuji, že je rok 1358 a vládne Karel IV. Lidé ho prý milují, protože jim vloni dal díky stavbě Karlova mostu potřebnou práci, a do země také začínají přicházet cizinci, kteří do Prahy přinášejí své vědomosti a zkušenosti. Mladý muž pochází z řad měšťanů, přesto prý jen přežívá. Prosí lidi na ulici, hraje na píšťalu, aby vydělal nějaké peníze a mohl studovat. Musí to mít složité. V mé době přeci téměř každý žije se svými rodiči, dokud nedostuduje.

Panebože. Vždyť já bych vlastně mohla změnit budoucnost! Můžu těmto lidem říct o Americe a o Husitech. Říct Karlovi, kdy zemře. Prostě změnit vše. Lidem ukázat, jak dělat věci rychleji. Jednoduše posunout běh dějin o několik desítek nebo dokonce stovek let dále. Avšak na druhou stranu, proč kazit lidem život nějakým neuvěřitelným pokrokem. K pokroku je přeci zapotřebí času. Ať na vše přijdou sami, tak to má být. Jak by bylo mně, kdyby mi nějaký pán, kterého bych potkala na ulici, řekl například to, že za dva roky bude státní převrat a na Prahu bude svržena atomová bomba. Bylo by to pro nás nespravedlivé, kdybychom znali budoucnost. Už bychom vlastně ani nemuseli dál žít. Prostě by život ztratil veškerý náboj.

Ukončila jsem proto s tímto mladým studentem rozhovor, rozhodla jsem se zemřít, třeba se tak vrátím v čase zpět do své doby. Já v tomto středověkém světě nemám právo žít. Nemá cenu žít v riziku, že třeba ten přirozený chod dějin nějakým způsobem změním. Seberu na tržišti nůž a podříznu si hrdlo...

Najednou se ocitám v propocené dece. Naštěstí to byl pouhý sen. Stále se však třesu. Ten strach a ta otázka: Co kdyby to byla skutečnost a já si hrdlo nepodřízla?

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/rozpravania/jeden-stredoveky-den.html