Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo to v létě asi před dvěma lety. To léto jsme na naši chatu jeli naposledy, protože se přes ni pak na jaře přehnala voda a chata se sesypala jako domeček z karet. Ale to už je jedno.

Já to tam milovala. Protože jsme bydleli v Praze, kde jediná divočina byl dětský park za domem, připadal mi les, vedle kterého chata stála, jako hotový prales. To léto, před dvěma lety, o kterém jsem mluvila na začátku, jsme na naši chatu jeli společně s tetou a sestřenicí. Ona byla o rok starší než já a měla pořád potřebu vyhrávat. Takže já musela logicky pořád prohrávat. Mně to nevadilo, protože jsem nikdy nebyla moc soutěživá. Jenže tohle léto mě s tím už začínala štvát...

Přemýšlela jsem, v čem jsem lepší než ona, ale všechno, co mě napadlo, byl nesmysl. Pak mi to ale v hlavě secvaklo! Vzpomněla jsem si, že když jsme si u nás hrály na hřišti, bála se houpat moc vysoko, protože měla strach z výšek. Já s výškami problém neměla, už jenom proto, že jsme bydleli v pátém patře. Podívala jsem se z okna a pohledem ohodnotila výšku stromů na naší zahradě. Bylo jich tam jen pár a výška nic moc, tak jsem se podívala na les. Hned na kraji, skoro u našeho plotu, rostl obrovský dub vyšší než naše chata. To bylo ono! Vyběhla jsem ven a našla sestřenici.

"Hele, vidíš tamhle ten strom? Co si dát soutěž, kdo vyleze výš?"
"Klidně, a co si k němu nejdřív dát závody?"
Protočila jsem oči, ale souhlasila.
Když jsme doběhly k dubu, sestřenice už se začala škrábat nahoru. Vylezla asi dva metry vysoko a podívala se dolů. V tom okamžiku zbledla jako mrtvola a křečovitě se začala držet větve.
"Tak, a vejš už nelezu!" řekla rozhodně.
Já jen pokrčila rameny a začala taky lézt. Dub měl silné větve, na které se skvěle lezlo, ale i tak sem tam nějaká nepříjemně zavrzala. Vylezla jsem ještě o metr nad sestřenici, když jsem usoudila, že moje vítězství už prostě musí uznat. Slezla jsem dolů a čekala, jestli sleze taky, ale ona se pořád jen křečovitě držela svojí větve a odmítala se hnout dolů.
"Ne, já prostě nemůžu slézt. Určitě by mi to uklouzlo a zabila bych se!" řvala na mě dolů.
"Co blbneš, vždyť je to hračka. Stačí se jen pevně držet a šlapat na ty stejné větve, po kterých jsi lezla nahoru."
"Ne, určitě by se mi něco stalo. Prostě budeš muset vylézt zase nahoru a sundat mě," prohlásila rozhodně.
Prohlídla jsem si tu větev, na které seděla. Obě by nás neunesla. Už takhle byla prohnutá. Sama sobě jsem vynadala a začala lézt nahoru.
Když jsem se k ní dostala, uslyšela jsem podezřelé praskání. Větev, která tu tíhu nemohla vydržet, se pomalu začala lámat. Sestřenice na to samé místo zírala taky.
"Jestli nechceš slítnout, musíš slézt dolů!"
Tahle slova zafungovala jako magická formule. Sestřenice se začala pomalu pohybovat. Když asi po deseti minutách položila zase nohy na zem, viditelně si oddechla.
"Uznávám, vyhrála jsi," řekla po chvíli.
Já se na ni jen zubila. Na to, až mi řekne tuhle větu, jsem se těšila roky!

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/rozpravania/esteze-to-vtedy-neprasklo.html