Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Dobrý den. Haló, pane, stůjte! Ach jo, nikdo mě neslyší, nikdo se mnou nemluví. Lidé po mně běhají, každý někam spěchá a nikdo nemá chvilku, aby si vyslechl můj příběh. Všichni ve mně vidí jen obyčejný, zaprášený koberec, válející se ve vstupní hale Thomasovy vily. Včera se sem nastěhovali noví nájemníci. Jsou to mladí manželé se dvěma dětmi. To malé batole už mě stihlo polít horkou čokoládou a odpárat mi několik třásní. Kdyby jen věděli, jaký já jsem neobyčejný koberec, zacházeli by se mnou uctivěji. Před mnoha desetiletími zde bydlela paní Thomasová. Byla to stará hodná dáma. A právě o ní vám budu vyprávět.

Jak jsem již řekl, paní Thomasová byla velmi stará. Žil tu s ní její synovec, ale ten se vracel z práce až hodně pozdě večer. Byl ředitelem nedaleké továrny. Stará paní trávila většinu času na zahrádce, kterou opravdu milovala. Vložila do její péče celé zlaté srdce. Po setmění sedávala v obývacím pokoji u petrolejové lampy a čítávala detektivní romány. Vila vždy zůstávala odemčená, zamykal ji až mladý pán. Celé roky tu žili poklidným životem. Až jednou večer se začalo rozplétat klubko podivných událostí. Vše začalo zcela nevinně. Paní Thomasová večer usedla do křesla a chtěla rozsvítil lampu. Ovšem všechen petrolej byl pryč. Byla velmi zvědavá, jak dopadne nová detektivka od mladé spisovatelky Agathy Christie, proto rozsvítila velký lustr a dala se do čtení.

Čas plynul a staré paní bylo stále jasnější, že vrahem je zahradník. Právě se vkradl do domu a pomalu přistupoval ke své oběti... Paní Thomasové se zdálo, že vraha opravdu slyší. Tak se vžila do románu, že úplně zapomněla na realitu. Lustr zablikal a s tichým chrčením zhasl. Rozhostila se tma. Náhle, jako by ji polili vodou, zaklapla knihu a zaposlouchala se do tmy. To ticho, ze kterého se ozývalo jen bušení vystrašeného srdce, se zavrtávalo až do morku kostí. Tu se ze vstupní haly ozvaly kroky. Ležel jsem tehdy přímo vedle křesla, ve kterém seděla paní Thomasová. Nikdy nezapomenu její vystrašený, bledý obličej. Ještě teď před sebou vidím ty široce rozevřené oči hledící někam do neurčita...

"Kdo to jen může být?" říkal jsem si, "na mladého pána je ještě brzy." Kroky se ozvaly znovu. Neznámý mířil přímo do obývacího pokoje. "K-kdo to je?" slyším třesoucí se šepot mé paní. Dále již nebyla schopna vydat ani hlásku. Ve světle měsíce, jenž právě vyšel zpoza mraků, bylo vidět, jak se klika mohutných dveří pohnula. Na okna začaly dopadat těžké kapky vody. Za bubnování sílícího deště se ozývalo hlasité vrzání dveří. Naskytl se nám hrůzostrašný pohled na shrbenou siluetu muže. Udělal krok a dopadlo na něj slabé měsíční světlo. V jeho pokrčené ruce se něco zablýsklo. "Bože, to ne!" vydralo se z třesoucích se úst na smrt vyděšené paní. Muž držel v ruce obrovský nůž! "Co ode mě chceš? Nic sem ti neudělala. Prosím, nezabíjej mě!" "Že nic, sestřičko?" skřehotavě se zasmál muž. "Třicet let sem kvůli tobě strávil ve vězení! Kdybys neřekla policii, že... No nic, nebudeme rozebírat minulost. Teď jsem přišel, abych se pomstil!" jeho hlas zněl opravdu výhružně. Zvedl ruku s nožem nad hlavu a ... Dveře se rozlétly dokořán. Někdo mě chytil za dva rohy a prudce se mnou škubl. Celou místnost na malý okamžik ozářilo stříbrné světlo a vzápětí se ozval ohlušující hrom. I ten zlomek vteřiny stačil k tomu, abychom zahlédli bezvládné tělo ležící vedle mě. Kolem se pomalu rozrůstala kaluž krve. Červená tekutina prýštila z hluboké rány, v níž se zaleskl stříbrný nůž. Paní Thomasová omdlela. Její synovec němě stál nad mrtvolou a ústa měl dokořán...

Po několika týdnech se paní Thomasová zcela zotavila. Toto dobrodružství zapůsobilo velmi neblaze na její staré srdce. Bylo velké štěstí, že se mladý pan Thomas vrátil dřív. Ovšem ještě větší štěstí možná bylo, že se ten zloduch postavil právě na mě. Kdoví, co by se stalo s naší paní nebýt starého hodného koberce? Jsem vlastně hrdina, který někomu zachránil život. A podívejte, jak se mnou zacházejí. Nikdo mě neslyší, nikdo se mnou nemluví, nikdo mě nemá rád...