Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Katka je mou nejlepší kamarádkou. Známe se už dlouhá léta. Jako malé jsme spolu trávili nespočetně hodin na pískovišti, a nyní? Nyní se každý den vedle sebe kroutíme v lavici a pozorujeme profesory, jak se snaží před tabulí nám všem dětem něco vysvětlit, ovšem marně.
Katka byla velice výstřední, kamarádská, usměvavá, velice hodná, avšak poslední dobou také poněkud tichá. Jejím zimním trápením bylo, že nemohla vůbec mluvit. Vydávala ze sebe zvuky podobné rychlovarné konvici, papiňáku, nebo dvouplášťovému hrnci na vaření mléka a pudinku - víte, jak to píská... Zkrátka jí vůbec nebylo rozumět. "Kačenka chcípáček" - jinak jsem jí do jara neřekla. Katka se zřejmě nikdy neslyšela, protože mluvit chtěla pořád, což nebylo dobré ani pro její zdraví, ani pro uši lidí v jejím okolí. Proto jí povídám: "Katko, klídek. Vezmi si tužtičku a papírek a budeš mi psát dopisy. A hotovo!" Katka na mě vytřeštila oči a tvářila se, jako bych ji snědla svačinu. Já však zůstávám při takovýchto situacích klidná a jen jsem dodala: "Blázínku, oni ti ručičky taky neupadnou. Vezmi si, kdyby ti ve starověku třeba za lhaní uřízli jazyk. Co by jsi dělala?" Nato Katka naznačila, jako že by brečela. Já na ni vyštěkla, že by na 100 % psala dopisy! Ano, psala dopisy. Katka se mě nejspíše zalekla, ale můj účel to splnilo, poněvadž od té doby u sebe neustále nosila zápisník (v zadní straně u džínů) a všechno si psala, vše, co měla na srdci.
Středa. Byl to den jako každý jiný. Vyučování skončilo a já jsem šla s Kačenkou chcípáčkem na oběd do školní jídelny. Jako každý den ve dvě odpoledne byla Katka hladová, jako somálský pes. Po deseti minutách únavného čekání na nás konečně přišla řada. Tolikrát mě napadla myšlenka předbíhání, ale vracet se na úplný konec, po tom vážně nikdo netouží. Já jsem už seděla u stolu, ale Katka ještě stála u výdejů, a čekala na polévku. Gulášovou má nejraději. Když měla polévku na tácu, zatvářila se spokojeně a začala mě vyhlížet. Nemohla mě najít, Kačenka chcípáček. Když mě konečně spatřila, zaradovala se a letěla ke mně. Když vtom...někdo do ní vrazil, ona se zapotácela a než si uvědomila, že má plné ruce oběda, na který se tolik těšila, ležela na zemi rozpláclá jako palačinka. Ve stejném okamžiku vedle ní přistál kluk. "Já jsem Honza a přišel jsem z Marsu." Ne ne, takhle jejich seznamování nevypadalo. Kluk se po pár vteřinách sebral, vyždímal si tričko od Katčiny polévky a vstal ze země. Podal Katce ruku a pomohl jí vstát. První myšlenka, která Katce prolétla hlavou, byla: "On byl salát!? Mrkvový salát... Jak to že jsem si nevzala salát!" Tím myslela onen salát, který se z ní neznámý kluk snažil dát pryč. Kluk se Kačence omluvil a zeptal se jí na jméno. Katka nejprve váhala, ale nakonec své jméno zapištěla. Neznámý mladík se jen uchichtl a pravil hlubokým hlasem: "Já jsem Honza. Koukám, že s tím svým hlasem by jsi mohla vystupovat v národním." Nato se Katka urazila, protože to pomyšlení ji naštvalo. Oklepala ze sebe zbytek mrkve a bez písknutí odešla z jídelny. Mě, svou nejlepší kamarádku, nechala jíst samotnou, taková je Kačenka chcípáček. Myslela jsem, že kluk si půjde dál svou cestou, ale on za Katkou vyběhl a omlouval se jí podruhé.
Omluvu Katka přijala. Vlastně jí jeho poznámka vůbec nemrzela, poněvadž mi řekněte, který šestnáctiletý kluk je dnes takhle milý a taktní. Nicméně si s ním Katka sedla na schodiště, vytáhla svůj zápisník ze zadní kapsy od džínů, do ruky si vzala tužku a začala malovat na papír písmenka. Tímto stylem mezi sebou debatovali dlouho, dokud nebyl čas jít domů. Za tu dobu zjistili, že toho mají spolu spoustu společného. Katka se díky němu do psaní takřka zamilovala. Stýkali se každý den o velké přestávce a psali si. Často jsem jim nenápadně chodívala kontrolovat pravopis a měla jsem pocit, že takové romány se vidí jen jednou za život. Jinak jsem jim ale do soukromí nikdy nelezla.
Když se po měsíci Katce daly opět hlasivky do pořádku, jen s těžkým srdcem šla k Honzovi. Já věděla, že mu jen tak nic neřekne, protože by to znamenalo konec jejich nádherného dopisování. Ovšem jednoho dne pravda vyšla jako vždy stejně najevo a Honza byl tůze rád. Povídali si a měli se rádi. Měli si vždycky co nového říct, a měli se opravdu rádi. A nikdy, nikdy se nepohádali. Ovšem všechno je jednou poprvé a nic špatného na sebe nenechá dlouho čekat.
Měli jsme ve třídě jednoho kluka. Jmenoval se Petr. Vím, že to teď vypadá, že máme ve třídě samé invalidy, ale Petr neviděl. Ne sice napořád, nýbrž přechodně jako Katka tenkrát v zimě. Petr totiž jednou zle upadl na hodině tělocviku, zamotala se mu hlava a zatmělo před očima. A pak už se jenom ozývalo z tělocvičny "BUM. DUC.. BÁC..." a Petrovo "JAU. SAKRA, JÁ JSEM ALE... JÁ NIC NEVIDÍM. SAKRA, KDO ZHASNUL?" Nato paní učitelka zavolala Petrovým rodičům, aby si pro něj přijeli, a poslala ho domů. Katka se nabídla, že mu pomůže sejít schody dolů. To však možná neměla dělat, protože když se plazili za ruce přes druhé poschodí, spatřil je zezadu Honza. To pro něj bylo neuvěřitelné zklamání. Viděl, jak Katka drží Petra za ruku, a jak on se k ní tiskne, jako by mu šlo o život. Honza se naštval a beze slova odešel. Kdyby o sobě možná nechal vědět, a viděl Petrův výraz v obličeji, tak by nikam neutíkal, poněvadž Péťa byl po pádu rád, že má nos mezi očima a bylo mu jedno, jestli mu dolů pomáhá Katka, nebo tlustá pajdavá paní školníková. Honza však odešel v domnění, že je paroháč - severský los, nebo tak něco.
Následující dny se Katka Honzy vyptávala, co se mu stalo, ale nic z něj nedostala. Nevěděla jak dál, a tak jsem přišla na řadu já a povídám: "Kachňáku, on žárlí. Musíš mu říct, ať s tím přestane, že je zkrátka trapnej. Sice ho chápu, ale stejně je trapnej." Jen co jsem tohle dořekla, Katka běžela za Honzou. Ten jí teprve nyní řekl, co viděl. Katka se mu vysmála, vše mu vysvětlila a řekla, že nemusel tolik vyvádět, když ji viděl, jak drží jiného kluka za ruku. Přesto měla Katka radost, že o ni má Honza takový zájem. A Honza byl rád, že si již nemusí říkat, zda je nebo není severský pahoráč, jako je jelen, los anebo sob. Zkrátka a dobře toto bylo jediné nedorozumění, ke kterému mezi nimi kdy došlo. Ti dva se hledali, až se našli. Našli se v jídelně díky tomu, že já jsem tak malinká, že mě není vidět, když sedím a čekám na moji Kačenku.
A co Petr? Když se uzdravil, vzala jsem si ho do parády já. Řekla jsem si, že taky potřebuji nějakého Honzu jako má Katka. Inu, teď si říkám: "Není Honza jako Honza." S Petrem se hádám každý den, a zdá se mi, že ho můj řev náramně uklidňuje. Já budu křičet dál, a než přijdu o hlas, doufám, že na mě nějaký ten Honza s mrkvovým salátem bude ještě někde čekat...