Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• pes vypravuje

Můj páníček mě nikdy neměl moc rád. Sice mne jednou za den vyvenčil, nakrmil a podrbal, ale nic víc. Nakonec mi ještě nechával náhubek i doma. Aby se ospravedlnil, říkal: "Sousedi si na tebe stěžují. To máš za to!" Což mimochodem nebyla nejspíš úplná pravda, protože jsem v domě za celý svůj psí život zaštěkal asi jednou nebo dvakrát.

Naštěstí v domě žila jedna paní, která byla členkou Spolku na ochranu utlačovaných zvířat, tak jsem občas utekl a šel za ní. U ní bylo vždy moc krásně, uklizeno a hezky to tam vonělo. Měla mě ráda, a když jsem byl u ní, tak mne rozmazlovala.

Jenže nic nemohlo trvat věčně, a tak jednoho dne přijela před dům obrovská dodávka. Nevěděl jsem, co je zač, a proto jsem se jí bál. Najednou jsem z okna uviděl, jak tam nějací cizí lidé nosí věci, které se mi do paměti vštípily opravdu hluboko, byly to totiž věci té hodné paní. Protože jsem je na sebe nemohl upozornit štěkáním, škrábal jsem na okno. Nebydleli jsme vysoko, takže to ta paní zaslechla, smutně se usmála, něco řekla a odjela. Byl jsem zase sám se svým páníčkem...

Nějaký čas jsem odmítal vůbec chodit. Jen jsem ležel a strádal. Když jsem poprvé po dlouhé době šel na procházku se svým páníčkem, vzali jsme to trochu jinudy, protože byl šťastný, že o něco jevím zájem. Můj život by pokračoval dál, kdybychom si tu poslední zacházku odpustili a vzali to přímo. Seděla tam totiž na lavičce ta hodná paní. Nejdřív jsem se zaradoval, ale pak jsem zaregistroval asi osm koček všech tvarů a barev, které jsem v tom spěchu přehlídl. Ze samého vzteku, že mě ani k sobě nezavolala, jsem jednu po druhé začal zakusovat. Moc se na mě zlobila, a ačkoli nechtěla, poslala nás k soudu. Rozsudek byl jednoznačný, všichni hlasovali pro mé utracení. Jen můj páníček, což bych do něj nečekal, vypadal zkroušeně. Nejspíš jsem mu přeci jen přirostl k srdci, ale jak se říká, pozdě bycha honiti.