Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nebyl jsem sám, komu údolí horského městečka Jáchymova vždy připomínalo vyřezávaný lidový Betlém. Stejný pocit míval i pan kronikář Ježek, který se do Jáchymova přistěhoval hned po válce. Skutečně, když se večer zešeří a okna domů, které lemují stráně údolí, se rozzáří, obraz je téměř dokonalý. Kdoví kolika řezbářům se toto městečko stalo předlohou pro jejich zručné ruce.
Ani kostelík zde nechybí, ba co víc, jsou tu dva a v tom menším evangelickém jsme bydleli my.

Na rozdíl od doby, kdy pan Lada maloval své vesnické obrázky, kdy byla plná nejen hospoda, ale především i místní kostelík, navštěvovala ten náš jen hrstka věrných. Přesněji řečeno jedna paní - sestra Kocourková a my, správci s dětmi. Scházeli jsme se v oddělené místnosti pod kruchtou, zatímco loď kostela s dlouhými lavicemi, do nichž se svých oken shlíželi postavy vzkříšeného Krista, Luthera a Mathesia, zely prázdnotou. Zvykli jsme si, ale nikdy ne natolik, aby nás prázdné lavice neznepokojovaly.

Toho roku jsme se rozhodli, že se pokusíme o rozhodný misijní průlom.
Věřili jsme, že se ty schované a zastrčené postavičky jáchymovského Betléma rozhýbají a zase naplní nejen údolí, ale i náš kostelík.

Dali jsme se do příprav. Namaloval jsem plakáty s pozváním k vánočním štědrovečerním bohoslužbám a umístil je do nástěnky. Pro jistotu jsem je přišpendlil i na dveře kostela - to proto, aby je nikdo z kolemjdoucích neminul.

Každou lavici v kostele jsme pečlivě otřeli od nánosu prachu. Práce nám šla od ruky, zvláště při představě, jak se bude chrámovým prostorem - kam asi mimochodem budeme muset přinášet židle pro opozdilé - bude ozývat společné a mohutné: "Narodil se Kristus Pán, veselme se!"

Aby pravé vánoční poezii nic nechybělo, postavili jsme do předsálí malý Betlém, který jsme nedávno objevili na půdě v krabici. Nad něj jsem zavěsil velký adventní věnec se čtyřmi dlouhými svícemi. Bylo to dokonalé!
Člověku se hned chtělo přidat k figurkám, které se sbíhali k jesličkám a zpívat: "Půjdem spolu do Betléma!"

Nastal Štědrý den. Začátek bohoslužeb se blížil a bylo potřeba vyřešit hlavní problém. Tím bylo chladno v kostele. Nechtěli jsme dnešní generaci, odvyklou chladným kostelům, předem odradit.
K tomu měla dopomoci kamna na tuhá paliva značky DVB 200. Stávala v podkruchtí a svými rozměry (asi 130 cm vysoká) dopředu předznamenávala, že jejich výkon nebyl doposud náležitě využit. Mým trumfem k dosažení tepelné pohody byl koks, získaný od obětavého tchána z Chemických závodů v Sokolově. Nemýlil jsem se! Toto úzkoprofilové palivo prokázalo záhy své kvality. Kamna se krátce po zatopení rozehřála a postupně měnila barvu do červena. Aby byl prostor kostela v době konání bohoslužeb optimálně tepelně vytemperován, vymyslel jsem následující postup.

Prozatím zavřít dveře spojující podkruchtí s kostelem, zde naakumulovat co nejvíce tepla a těsně před začátkem shromáždění jej otevřenými dveřmi vpustit dovnitř. Mezitím se účinkem koksu, kterým jsem mimochodem nešetřil, kamna zbarvila doběla a mocně sálala teplo do svého okolí. V tu chvíli jsem byl svému tchánovi skutečně vděčný.

To už do kostela vstupoval bratr farář Freitinger, který přijel z Nejdku, aby sloužil vánoční bohoslužby. Byl poněkud zaskočen naším záměrem, ale jak už mu bylo vlastní, k takovým aktivitám byl velmi tolerantní. Co jej však zaujalo a současně znejistilo, byla teď již téměř skákající rozžhavená kamna. Svým žárem připomínala spíše Vysokou martinskou pec než obyčejná kamna DVB 200.

Ubezpečil jsem jej, že jakmile propojím místnost s chladným kostelem, kamna zkrotnou a okamžitě dostanou svou přirozenou barvu. Vše jsem vysvětloval s výrazem zkušeného technika, který přece ví, co dělá. Avšak i v mém vědomí zahlodalo několik pochybností, to když se na zdi v okolí kouřovodu začala loupat malba. Obavy se rozplynuly příchodem sestry Kocourkové, která byla příjemně překvapena nezvykle vytopeným předsálím. S manželkou jsme pak oběma zdůrazňovali, že to vše je kvůli lidem, kteří by se zde měli každou chvíli začít objevovat.

Když se ale ani po čtvrt hodině od oficiálního začátku bohoslužeb nikdo neukázal, připadal jsem si jako člověk z Ježíšova podobenství. Nyní jsem lépe rozuměl jeho hněvu. Hostinu přichystal a oni nepřišli! Takovou námahu to stálo a toho času!

"NEVADÍ, BRATŘE PALÁNE, ZAČNEME. PROTOŽE JSTE TU VŠAK JEN VY S DĚTMI A SESTRA KOCOURKOVÁ, ZŮSTANEME ZDE V PODKRUCHTÍ."

Těmito slovy mě bratr farář vytrhl z trudnomyslných myšlenek. Odsunul jsem Betlém stranou tak, aby bratr farář mohl zaujmout pozici u provizorního stolu, nad nímž visel adventní věnec se čtyřmi zapálenými svícemi. Pak jsem zavřel dveře do kostela a usedl ke své ženě a dcerkám.

Musím se přiznat, že jsem v tu chvíli bohoslužby moc nevnímal. Ještě ve mně dozníval vzplanutý hněv z prázdných lavic. Ten postupně přecházel ve smutek, ale horkost hněvu kupodivu neklesala.
Až když jsme povstali, abychom vyslechli vánoční evangelium, jsem si uvědomil, že ona horkost nemá již souvislost s hněvem, ale se stále se bělajícími, rozpálenými kamny.

Tvář bratra faráře byla také rozpálena, ale jen do červena a nápadně se leskla.
Koutkem oka jsem stačil postřehnout, že si sestra Kocourková, proti svým zvyklostem, sundavá zimní čepici s hlavy. Otočil jsem se a uviděl, jak si kapesníčkem otírá nejen zpocené čelo, ale také orosené brýle. Naše pohledy se krátce setkaly a já v jejích očích četl: "JE TU TROCHU TEPLEJI, BRATŘE."

Konečně jsme mohli usednout zpět na židle a vychutnat chladnější vzduchovou zónu, která se nacházela pod úrovní horního okraje sálajících kamen.

Pokud jsme nemuseli vstávat, bylo nám v této úrovni docela dobře. Pravdou ale také je, že naše svetry už byly dávno odloženy a že sestra Kocourková stačila několikrát otevřít dveře, aby vyvětrala.

Hůře na tom byl bratr farář. Během kázání totiž stál a nacházel se tak v zóně, která odpovídala optimálnímu výkonu kamen. Tento zdánlivě nepatrný rozdíl nadmořské výšky vykonal své.

Kromě již zmíněného zarudlého obličeje doznal svých změn i jeho účes. Jindy tak houževnatě vzdorující vlny, které nedokázal zkrotit nejeden hřeben, ležely nyní zcela oddaně a poslušně na hlavě. I jeho výrazný a zpočátku radostný hlas postupně slábl a přecházel do monotónního přednesu.

Teplem však netrpěli jen lidé. Na to nás upozornily šťouchance našich sester, které nenápadně ukazovaly nad kázajícího bratra faráře. A skutečně tam bylo cosi mimořádného! Vysoké svíčky adventního věnce se účinkem tepla začaly ohýbat a zcela věrohodně napodobovaly sklánějící se labutí šíje. Je potřeba zmínit, že svíčky kupodivu i v této nezvyklé poloze hořely a roztavený parafín skapával dolů.

Naneštěstí se cílem již teď zcela ohnutých, kapajících svící stal černý talár bratra faráře. Je už vlastností parafínu, že pokud steče nebo někam ukápne, vrátí se do tuhého skupenství. Důkazem tohoto fyzikálního jevu byl i talár. Při trošce fantazie připomínal královské rouno a jakoby teď k těm třem klanějícím se králům, vedle stojícího Betléma, přibyl další - čtvrtý.

Konečně jsme dozpívali závěrečnou píseň. Bratr farář se odpotácel ke vchodu. Loučíme se a přejeme si požehnané vánoční svátky. Jindy pevný stisk podávající ruky je vystřídán mdlým pohybem a rozzářená tvář apatickým výrazem.
Avšak přece jen jeho znavené oči ještě najdou sílu, aby mě vyhledaly.
Provinile jsem pohlédl do jeho tváře. V jejím výrazu však není zloba ani výčitka. Vidím zde laskavost a shovívavost. Vzápětí tento pohled vystřídají znaveně a monotónně pronesená slova:

"PŘÍŠTĚ PROSÍM TOLIK NETOPIT, JSEM ZCELA GROGY!"

Jestli mělo mé vyprávění nějakou podobnost s vánočním příběhem z evangelií, pak snad v tom, že k betlémským jeslím přišla jen hrstka těch, kteří v narozeném děťátku rozpoznali Božího Syna.