Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Podle kalendáře nebylo ještě pořádné léto, ale stupnice teploměru ukazovala pravý opak. V autě se nedalo dýchat, krajina za okýnky ubíhala tak strašně pomalu... Měli jsme namířeno k řece Sázavě, abychom zas po dlouhé době nasedli do kajaků a kanoí a oddali se vodáckému životu. Ale bohužel to nešlo tak rychle. Jenom než jsme se sbalili, uplynulo tolik času jako vody na všech jezech, co jsme je měli v budoucnu projet. Tomu chybělo tohle, dalšímu tamhleto, bráška zapomněl na medvídka, ale ten přece nemá rád vodu, takže musíme vybrat jiného - vodotěsného, a tak to šlo pořád dokola. Po všech nezbytně nutných návratech jsme se málem nevešli do auta, a tak se zase věci třídily, ukládaly a dávaly dětem pod nohy, pěchovaly se do všech koutků a tajných skrýší. Člověk by neřekl, kolik věcí je potřeba pro třídenní výlet. Konečně jsme mohli zamávat Praze a připomenout si, jaké to je být v sauně bez bazénku či sněhu na zchlazení.

Když jsme dorazili do našeho prvního tábořiště, zjistili jsme, že z party lidí, kteří s námi měli na plánovanou akci vyrazit, jsme dojeli předposlední...

Jelikož by se celá naše pětičlenná rodina do jedné lodi nevtěsnala, bylo mi souzeno nastěhovat se k mému kamarádovi, který jezdí na řece závodně. Těšila jsem se, že si pořádně zapádluji, ale rozhodně jsem neočekávala to, co následovalo. Sama jsem byla na řece asi potřetí a nebyla jsem proto dost zkušeným háčkem. Na jezech jsem se chytala lodi a pouštěla pádla, Marka (tak se jmenoval onen kamarád) ze mě málem trefil šlak. Měla jsem s sebou jenom batoh s jídlem a novými botami na přezutí na souš. Ty ale moc dlouho suché nezůstaly, přestože jsme hned první jez sjeli bez problémů. Díky Markovým vycvičeným svalům jsme brzy ostatní lodě předjeli, avšak tento náskok se nám později hodil při vylévání vody z lodě, což zabralo dost času. Přiznávám, že naprostou většinu kolapsů jsem zavinila já, ale stále nás to bavilo a brali jsme to s humorem.

Po společném obědě se všechny posádky přesunuly zpět do plavidel a ukolébáni línou vodou v této části toku se plavily dál. Také já jsem se nechala zlákat k odpočinku, jaké to však pro mne bylo překvapení, když se pod hladinou Sázavy začaly rýsovat kameny. Nejdříve malé, nenápadně se skrývající na okraji proudu. Pak větší a větší, až jich bylo plné koryto. S plnými žaludky jsme si nechtěli kazit dobrou náladu a jeli jsme dál. Jestli jste někdy sjížděli řeku, ať už právě Sázavu nebo třeba Vltavu či Lužnici, víte, že kolem je příroda téměř nedotčená, až na občasné chatky a chaloupky. Výhledů, které si můžete vychutnat pouze od řeky, je kolem spousta. Chladivá voda kolem a slunce úplně odvedly mou mysl od pozornosti. Najednou žuch a z poklidného dřímotu se stal horor. Kolem mne se najednou valily masy studené vody. V lodi se mi proud zdál slabý, ale jakmile jsem se ocitla přímo v jeho víru, zachvátila mě panika. Lehkomyslně jsem si batoh k lodi nepřivazovala, nevím, prostě mne to nenapadlo. Teď jej odnášela voda někam daleko... A co loď? Tu jsme udržovali jen s největším vypětím sil v našem dosahu. Lano pod rukama klouzalo a svíjelo se jako had. Nevinné vodní jazyky kolem nás podtrhávaly nohy ve snaze zmarnit naše úsilí dostat se alespoň trošku blíž ke břehu, do klidnější vody...

Naše rychlost se nám nevyplatila. Než se v dálce objevila spřátelená plavidla, málem jsme loď pustili. V tu dobu zaplavila můj mozek spousta katastrofických scénářů. Ocitla jsem se ve filmu. Hlavní hrdinka se jen tak tak udržuje nad vodou, zachráněna hluboce oddychuje a nemůže uvěřit svému štěstí. Nic z toho se ale nestalo. Vzpomínám si akorát, že jsem lano prostě pustila. Nevím proč, a ani jsem si neuvědomovala následky. Pak tam najednou byly čísi ruce a hodně křiku. Než jsem si uvědomila, co se děje, byli jsme my i loď bezpečně u břehu. Po nějaké době jsme uklidnění opět vyrazili na cestu. Už jsme nepádlovali jako diví, už jsme jim nechtěli ujet a dělat si z nich legraci. I Marek z toho byl mírně vykolejený, ale protože byl na takové příhody zvyklý, nedělal si z toho těžkou hlavu a opět se snažil zavést hovor. Mně však příhoda svázala jazyk. Trošku mi zvedlo náladu, když jsme proplouvali klidnější vodou, kde se koupala skupinka dětí. Když se ke mně dostal zpátky můj dávno oplakaný batoh, na chvilku jsem si zase užívala tu pohodu kolem. Další dva dny jsem se pomalu uvolňovala, ale pořád mi v hlavě hlodal červíček pochybností, co kdyby...!

Teď mi možná můj strach připadá bláhový, ale v květnu se chystám na vodu znova. Bude to bezpečné, Cyklovoda se přeci uskutečnila již vloni a nikomu se nic nestalo. Přesto, pořád mám husí kůži...