Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

...Tak jsme se tuhle šli koupat ke Klobouku, byli jsme čtyři. Já, Bejval Antonín, Éda Kemlink a Zilvar z chudobince. Když jsme šli a bylo horko, tak se mezi nás připletl malý chlapec jménem Venda Štěpánků, že jako taky půjde s námi. My jsme byli neradi, protože je malý chlapec, a kdyby se mu něco stalo, na kom to bude? Na nás! Pročež Bejval na něho křikl: "Jedeš!", já jsem taky na něho křikl: "Jedeš!" a všichni jsme na něho křikli: "Jedeš!", ale on nešel pryč, ale porád šel s námi. A porád říkal: "Já taky, já taky." Tak už jsme nic neříkali, ale mluvili jsme spolu. A bylo nás tedy pět...

Chvíli jsme dělali, že ho nevidíme a taky jsme jej neviděli. Éda se ohlédl, ale Venda nikde, jenom kroužky na hladině řeky značily jistojistou smrt malého nevinného chlapce. Zilvar z chudobince se rozběhl a oblečený skočil do vody, aby toho dolejzáčka vytáhl. Zařval jsem ještě na něj: "Neskákej, ty vole, nebo si polámeš všechny hnáty!" Ale Zilvar nedbal mého volání, jako si nic nedělá z nedělního kázání a třemi ráznými tempy už byl u utopence.

Na břehu se objevil Čeněk Jirsák, na kterého jsme byli my čtyři, co spolu chodíme, náležitě uraženi. Pravil, že na chodbě školy, co do ní chodíme, jest obraz, na kterém je vymalováno, jak se vzkřísí umrlý utopenec a že se to musí podle toho dělat. Pohyboval jeho rukama, ale Venda se pořád neprobíral, pročež se Čeněk začal modlit k Pánubohu, aby Vendovi pomohl, že je ještě příliš mladý na to, aby už umřel a dostal se za svoje hříchy za čerty do pekla, kteří ho budou šťouchat vidlemi. Vendu se nám už vzkřísit nepodařilo, proto Antonín běžel pro pana lékárníka. Když udýchaný doktor doběhl, zděsil se scenérie před ním zjevené. Nezbývalo mu nic jiného než konstatovat mortem patientis, čili úmrtí pacienta.

Na týden se konal velkolepý pohřeb. Sešlo se celé naše okresní městečko, rodičové oplakávali svého jediného synáčka, sousedé lamentovali nad ztrátou nevídaného chlapce, co by jednou převzal rodinný podnik a my, kluci, se trápili, že jsme neochránili toho nešťastného neplavce. Pomodlili jsme se za Vendu Štěpánků a ubrečení odešli z toho smutného místa. Zapomněli jsme na všechny bitky a boje s Ješiňáky a Habrováky, vždyť i nebohý Venda pocházel z chalupy na druhém břehu potoka, kde se již rozprostírá území našich pomstychtivých nepřátel.

Buď ti dobře, duše toho milého chlapce, i když jsi nám občas připadal otravný, navždy zůstaneš v našich serdéčcích jako hoch, který se nevzdává a nezalekne se ani pana Fajsta.