Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Asi tak před čtyřmi lety jsem s mámou jela nakupovat do Makra. Cestou si máma potřebovala něco vyzvednout v práci. V té době pracovala na okraji Staré Boleslavi. Pamatuji si, jak jsme dojely k její práci; pak už jen stříbrnou čáru, ránu a prázdné nekonečné ticho.
Ze zatáčky se prý vyřítilo stříbrné BMW a tam, kde se jede 90 km/h, jel jeho řidič 160 km/h. Protože se vyřítil ze zatáčky a jel moc rychle, neuřídil to a narazil do našeho auta. Ten pán se podle brzdových čar snažil brzdit, ale moc toho neubrzdil. Na parkovišti, kam jsme chtěli dojet, toto všechno sledoval mladý pár v automobilu a poté řekli mámě, že si mysleli, že to ani jedna z nás nemůžeme přežít.
Když jsem se po nárazu v autě probrala, strašně jsem se bála podívat se na mámu. Čekala jsem, jestli něco neřekne, ale v našem autě bylo jen nekonečné ticho. Nikdy jsem neměla takový pocit a doufám, že ho nikdy já nebo kdokoliv jiný kolem mě nezažije. Řekla jsem: "Mami, jsi v pohodě?" Pomalu jsem otáčela hlavu směrem k ní a strašně moc se bála, v jakém stavu ji uvidím, co mě čeká za pohled. Naštěstí, než jsem se na ni stačila otočit, přišla mi od mámy odpověď, že je v pořádku a mně spadl ten nejtěžší kámen z mého srdce.
Řekla jsem jí, že jdeme ven, nechtěla jsem v tom autě sedět už ani minutu. Máma se bála, že jak jsem byla v šoku, abych nevyběhla do silnice, protože ten náraz otočil naše auto, a tak utíkala za mnou. Venku nás čekalo překvapení. Opravdu jsme byly překvapeny, když jsme zjistily, že ten pán v BMW nebyl žádný mladý kluk, ale bylo mu asi okolo 55 let.
Také vylezl ze svého auta, kde měl odřený jen nárazník, zatímco my jsme měli u Forda celou zbořenou stranu u spolujezdce. Někdo řekl, že se musí zavolat na policii a máma okamžitě sáhla po mobilním telefonu a vytočila tátovo číslo, který pracoval jako kriminalista v Praze. Pětapadesátiletý pán tam stál a pořád se ptal, jaké je číslo na policii. Stále jsem mu opakovala, že je to 158. Konečně zavřel pusu a začal telefonovat.
Řekl jim, kde se to stalo, že tam není žádné zranění. Vůbec se nezeptal, jestli nám něco je. Proč by to taky dělal, když jemu nic nebylo. Mě bolela hlava, protože jsem jí rozbila sklo. Kdybych nebyla připoutaná a při nárazu se mi nesklopilo stínítko proti slunci, tak bych tím sklem možná i proletěla. Řekla jsem to mámě a pánovi, jenž vše pozoroval z toho parkoviště. Ten pán začal zvyšovat hlas na toho pětapadesátiletého řidiče, že něco zaviní a není schopen se nás ani zeptat, jestli nám něco je. Nakonec zavolali sanitku.
Poté jsem seděla na schodě. Nepamatuji se, co se dělo. Pak jsem vstala a někdo mě odvedl do sanitky, později jsem zjistila, že to prý byl táta s panem doktorem. V sanitce se mě ptali, jak se jmenuji, kolik mi je, co je za den, jaké je datum a na dalších spoustu otázek. Musela jsem hodně namáhat mozek, abych jim na všechny odpověděla. Nakonec sanitka zavřela dveře a odjeli jsme do nemocnice.
V nemocni mě přijali a následoval další sled otázek podobně jako v sanitce. Potom mě rovnou poslali na rentgen. Na rentgenu jsem si zapomněla sundat náušnice a na snímcích to vypadá, jako když jsem je snědla. Z rentgenu jsem šla sama dlouhou bílou chodbou a vůbec jsem nevěděla, kdo jsem, co jsem, kam jdu a co tam budu dělat. Uviděla jsem dveře, tak mě napadlo, že bych se mohla zeptat. I když jsem vůbec nevěděla na co. Zaklepala jsem tedy na dveře, a ozvalo se: "Pojď dál, už tu na Tebe čekám." "Aha," řekla jsem si, "tady už jsem byla." Pomalu mi došlo, že tady mě přijímali. Pan doktor mi řekl, že musím v nemocnici zůstat, protože mám otřes mozku a nějaké pohmožděniny.
Když mě odvedli na JIP, napíchli mi kapačku. Strašně moc se mi chtělo spát, ale vůbec jsem nemohla usnout. Pořád se mi přehrávala ta autonehoda. Stále dokola jen stříbrná čára, "Mami, pozor!", velká rána a nekonečné hrobové ticho. Bylo to, jako kdyby mi někdo pořád dokola pouštěl stejný film. Když už jsem se trošku vzpamatovala, tak jsem chtěla jít na WC. Sestřička mě tam odvedla, ale měla jsem pocit, že se mnou půjde i k toaletní míse. Když mě přivezli, tak mě nechali samotnou běhat po nemocnici a teď se mnou chodili kamkoliv.
Když jsem nemohla usnout, tak jsem čekala na tátu, až mi přiveze nějaké věci a aspoň moje pyžamo a ne to, co ho vždycky použijí, vyperou a dají někomu jinému. Dál si opět nic nepamatuji.
Jakmile jsem usnula, přišla mě sestřička vzbudit, že mi táta přivezl nějaké věci. Místo táty se ke mně přiřítil můj bratr celý hotový z toho, že mu policie dala vestičku s nápisem POLICIE a řídil dopravu. Opravdu mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Potom u mě stáli jako dvě sudičky a něco povídali. Opravdu nevím co, nepamatuji si to. Jediné, na co si dobře vzpomínám, je to, že mě strašně moc bolelo a brnělo celé tělo a já měla pocit, že se mi hlava rozskočí. Po chvilce si můj bratr také všiml, že jsem měla kapačku, ale už jsem ji měla uzavřenou a v hadičce se mi objevila krev. Studoval to tam asi dalších pět minut. Pak se nade mnou táta smiloval a řekl, že půjdou, což jsem docela ráda přivítala. Druhý den mě převezli na normální pokoj s tím, že mám být v klidu. Jenže za mnou chodil kdekdo, takže si myslím, že kdyby mě pustili domů, tak bych měla větší klid. Když mi tam bylo večer smutno, vyšla jsem si na balkon a mávala tetě, která stála na balkonu u sebe doma, protože bydlí naproti nemocnici. Za týden mě pustili domů. Já jsem potom ještě musela v těch největších vedrech nosit límec na páteř.
Na tuto autonehodu mi zbyla vzpomínka, vždycky, když se více namáhám, tak mi tiká v hlavě. Je to, jako kdyby tam někdo stál a kladivem mi bušil do hlavy. Někdy to jsou nesnesitelné rány, ovšem já jsem prý v pořádku. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se odvážila si sednou s někým do auta. Pořád mám pocit, že když někdo přijíždí třeba z vedlejší na hlavní, že nezastaví nebo že zastaví pozdě. Většinou se nebojím s tím, kdo řídí, ale těch okolo sebe. Nikdy nevím, co jaký člověk udělá a jak na nějakou situaci zareaguje.
Někdo mi může říct: "Buď ráda, že jsi dopadla takhle, mohla jsi dopadnout hůř." Ano, jsem ráda, asi jsem s mámou v té chvíli měly štěstí, mohlo to být horší. Nemusela jsem tu třeba sedět a psát tyto řádky. Ale i když jsem měla "jen" otřes mozku, tak to v sobě nosím pořád a pořád to ve mně bude. Nikdy to ze sebe nevymažu. Tohle se nedá vymazat. A všechno to bylo jen proto, že někdo nebyl schopný jet podle dopravních předpisů.
Máma si tuhle autonehodu strašně dlouho vyčítala, i když to nebyla její chyba, ale jestli se to mělo stát, tak by se to stalo třeba někdy jindy a mohlo to být ještě horší.
Nemám ráda, když někdo jezdí rychle a neuvědomuje si, že ohrožuje nejen sebe, ale i ostatní lidi, kteří to většinou odnesou. Nedávala bych řidičák někomu, kdo si neuvědomuje, co se na silnicích může stát. A právě třeba jen tím, že nedodržuje rychlost, tak se stávají nehody, které by se stávat nemusely. Přeci nikdy si nemůžu říct: "Mně se to stát nemůže." Jenže takových lidí je asi čím dál tím víc. Hrozná jsou jen ta čísla, kolik denně na silnicích zemře lidí, kolik je autonehod. Vadí mi to a nejen ta rychlost. Lidé jsou hrozně bezohlední. Jak by bylo jim, kdyby je nějaký pitomec poznamenal na celý život? Nebo v tom horším případě, kdyby jim někdo z rodiny přišel na silnici o život? A to jen kvůli někomu, kdo nedokáže být opatrný. Opravdu radši někam dorazím o pět minut později, než abych tam už nedorazila vůbec. Přeci je na světě dost nástrah, kde člověk může přijít o život nebo co ho omezuje. Tak proč si lidé ještě vytváří další nebezpečí? Když přijela teta ze Švýcarska, tak se strašně moc divila, že tady lidé nedodržují dopravní předpisy. Jenže u nich jsou pokuty strašně vysoké, tak si to tam lidé rozmyslí, jestli zaplatí pokutu, nebo si za to radši koupí něco jiného a pro ně důležitějšího. V našem státě to funguje úplně opačně, pokuty moc vysoké nejsou a když má člověk známé, dají se i vymazat a takový člověk si zase jezdí vesele dál.