Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Vstávej! Dělej, už to nestíháš... Hoď sebou!" křičí na mě postel. Naštvaný z ní padám a ještě než se zvednu ze země, musím poslouchat ustavičné "Ukliď mě! Srovnej mě do skříně! Potřebujeme vyprat!", které se na mě hrne z rohu pokoje od mého oblečení. Už asi týden...
Přicházím do kuchyně, kde mi můj hrnek neopomene připomenout, že bych ho měl vypít ještě předtím, než vychladne, a poté mi moje snídaně s "vážnou tváří" oznámí, že pokud ji nesním, mám zákaz sladkostí.
V koupelně mě vana neustále upozorňuje, že bych měl šetřit vodou a následně se zubní kartáček nezapomene zmínit, že jsem to dneska pěkně "odflákl". Alespoň že ta školní taška se mi připomene, abych ji nenechal doma, i když občas reptá, že to jablko z minulého měsíce bych z ní už tedy taky mohl vyndat.

"Sakra, kde jsou zase ty klíče? Neviděl jste někdo moje klíče?" vztekám se u dveří. "Tady jsme! Máš nás v ruce! Už nás vidíš?" slyším odpověď. "Aby vám huba neupadla," nenápadně utrousím.
Za vchodovými dveřmi už se vzteká rohožka, která má zase depresivní chvilku a pocit bezvýznamnosti. "Mám já tohle vůbec zapotřebí?" říkám si. "Doufám, že aspoň ty zatracené lampy na ulici budou dneska zticha..."

Padesát dva! Dnes mě pozdravilo pouze 52 sloupů veřejného osvětlení, 4 odpadkové koše a 8 laviček. Ještě bych neměl zapomenout zmínit dnes výjimečně nepříjemný trávník v parku, jenž mě poslal do jisté části těla, když jsem na něj odplivl žvýkačku... Prý po mně taky neplive! A to ještě nepočítám otravná madla v autobuse a metru, která nejenže si chtějí pořád povídat o špinavých rukách a lepkavých žvýkačkách, ale mimo jiné po mně neustále požadují, abych se jich držel. Říkají, že se snaží, abych neupadl. "To určitě! Spíš aby neměla pocit zbytečnosti." Já jim pořád vyhrožuji, ale asi je opravdu někdy nechám promluvit s mojí rohožkou...

Přicházím ke své skříňce ve škole, která mi při odchodu zase a znovu připomíná, že bych s ní neměl tak bouchat. Prý je starší než Národní muzeum. "Asi se mi opět prohrabovala v učebnicích dějepisu. Už mě to fakt štve! Tady si člověk nemůže ve skříňce nechat ani nic osobního. Co začne proboha vykřikovat příště?"
Poté se již chystám na výstup do čtvrtého patra. Schody jsou dnes nějak zticha. Říkám si, že kdyby mě někdo "bral" každý den mokrým hadrem po hlavě, taky bych asi moc nekřičel.

Během vyučování mi už dochází trpělivost. "Nečmárej tak na mě! Maž mě pořádně!" poučuje tabule. Křída si zase neustále stěžuje, že ji namáčím. "Stejně tě jednou utopím, ty megero jedna," utrousím pokaždé.
Lavice se mě neustále snaží přesvědčit, abych na ni nečmáral, a když jí to nevychází, pokouší se žalovat profesorům. Když už mě přestane bavit šikanovat lavici a po ruce není zrovna žádný student prvního ročníku (neberte mě vážně), snažím se zabavit jinak. Dost často třeba házím spolužačce o lavici přede mnou papírky do hrnku. Jenže vysvětlujte jí pak, že jste to nebyl vy, když vás udá váš vlastní papír!

Jakmile nastane čas oběda, již běsním. Příbory se snaží neustále upozorňovat na to, že jsou hygienicky zanedbávané a tácy zase potřebují fén na vysušení konečků. Jeden stůl mi názorně dává najevo, že se nekamarádí s tím druhým nalevo od toho stolu, co stojí napravo, tak ať mě ani nenapadne srazit je k sobě. A aby toho nebylo málo, musím poslouchat přednášky o tom, že k jednomu stolu se vejdou pouze čtyři židle a ani o jednu víc.

Na mém dnešním programu je ještě trénink, a tak ihned po příjezdu domů beru sportovní tašku a utíkám na hřiště. Po cestě se mi taška snaží vysvětlit, že již nemůže dýchat a že alespoň jednou týdně bych si svou fotbalovou výstroj mohl vyvětrat. Ale v okamžiku, kdy přijdu do šatny, jako by zmlkla. "Vidíš!" říkám jí. "Vždycky jsem ti tvrdil, že na tom ještě nejsi tak špatně..."

Během tréninku už ze mě vyprchává i ta poslední kapka trpělivosti. "Kopeš do mě špatně! Musíš víc technicky. Ne takhle. Ty jsi nemehlo!" pokřikuje na mě míč. Kopačky si zase stěžují, že jsou stavěné na menší nohu a snaží se situaci přirovnat k přeplněnému žaludku. "Tady se člověk snad nikdy nikomu nezavděčí!"

Po příjezdu domů mám sílu už jen leda tak na to, abych si lehl do postele. Doplazím se tedy do svého pokoje, lehám si na matraci a následně se přikrývám. Vděčný za všechno to ticho skoro usínám.
"Ještě je brzo na spaní! Koukej ze mě vstát. A to hned!!"