Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V neděli jsem jel navštívit svoji babičku. Když jsem nastupoval do vlaku, neměl jsem ani potuchy, co mě čeká, ba co víc, ani ve snu by mě nenapadlo něco takového, co jsem měl zažít.
Měl to být docela dlouhý výlet (v jistém smyslu taky byl). Začínal na Vsetíně a končil v Pardubicích. Měl jsem velice výhodné vlakové spojení. Musel jsem přestupovat pouze jednou, a to v Hranicích na Moravě. A ani jsem tam nemusel čekat příliš dlouho. Vlak odjížděl v osm hodin ráno a do města perníku měl dorazit v jednu hodinu odpoledne. Tohle je obvyklý scénář mých cest za babičkou. Toho dne se ale stalo něco zvláštního.
Už v noci před oním osudným dnem jsem měl velice podivný sen. Zdálo se mi, že jezdím na modré třínohé třešni proplétaje se mezi poletujícími rovnicemi E = mc2. Ráno jsem tomuto snu nepřisuzoval žádnou zvláštní důležitost, později jsem však zjistil, že to byla předzvěst věcí příštích.
Až do Hranic probíhala má cesta jako obvykle. Jenže potom už ne...!
Nejdříve jsem se divil tomu, že můj přípoj nemá vůbec žádné zpoždění. Byla to jen shoda náhod, nebo za to nějak mohlo to, co se mi stalo posléze? To už nezjistím. A pak, někde mezi Vrahovicemi a Chroustovicemi, se to stalo! Jak se tak dívám z okna, před vlakem se najednou objevila podivná věc. Zaostřil jsem na ni svou pozornost a ... ano, je to tunel. Ale co dělá tady - na rovině, kde navíc není jediný kopec? Ještě podivnější je jeho barva. Azurová a blankytná modř se mísí na jeho stěnách a plynule přechází jedna do druhé. Občas mohu zahlédnout malé záblesky bílého světla. Byl stejně tak krásný jako tajemný. Jako by ani nebyl z tohoto světa.
Byl jsem tak upoután krásou tohoto úkazu, že jsem si ani nevšiml toho, co se mezitím stalo kolem mě. Už se nedívám z okna, protože tady žádné není. Už ani dokonce nesedím ve vlaku. Vše kolem zmizelo a já mám pocit, jako bych byl unášen v jakémsi nehmotném křesle přímo proti onomu uchvacujícímu tunelu. Teď už dokonce vše kolem mne ztichlo a je slyšet jen tichý svist vycházející zevnitř podivné hypnotizující modré masy. Ano, už to není tunel. Je to úzký průchod mířící neznámo kam, jež se pouze na konci rozšiřuje.
To už jsem ale uvnitř. Odstíny modré barvy obtékají kolem mého těla. Mám pocit, jako bych se vůbec nehýbal. Zkoumám okolí mého dočasného "vězení", jehož stěny mezitím začaly být průsvitné. Venku je pouze černočerná tma. A přece je venku ještě něco. Ohromnou rychlostí se kolem míhají maličké světelné body. Jsou bílé, žluté, červené, některé i modré. Díky tomu vím, že se obrovskou rychlostí řítím vpřed. Ale kam? Úplně jsem ztratil pojem o čase. Jsem tady několik sekund nebo hodin?
Konečně se přede mnou něco rýsuje. Je to maličký bílý bod. Už to ale není bod, je to oslepující bílé světlo, tak ostré, že i přes zavřená víčka proniká do mých očí. "Co mám teď dělat? Co se se mnou stane? Kam se dostanu?", napadá mě. Náhle se přede mnou něco objevuje. "Ale vždyť to je přece..."
Sedím na vlahé trávě a kolem projíždí vlak. Co dělám tady na té louce. A co se to se mnou dělo? Hlavou mi proudilo takové množství myšlenek, že jsem to nevydržel a usnul. Když jsem se probudil, bylo už šero. Začal jsem vzpomínat na předešlé události. Jak jsem se postupně dostával hlouběji a hlouběji do své paměti, začalo mi být pomalu jasné, co se vlastně stalo. Ta podivná a krásná modrá věc byla brána do paralelního vesmíru a skrz tu jsem se dostal sem! Do tohoto prapodivného světa...