Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho krásného, slunečného dne se jako obvykle probouzím v 6:45, abych si jako vždy splnil svoje hygienické a biologické potřeby před odchodem do zaměstnání. Začíná každodenní stereotyp v podobě snídaně a ranního oblékání do pracovního oděvu. V 7:20 odjíždím přiděleným firemním automobilem k sídlu firmy, kde po cestě nabírám ještě svého pracovního kolegu Pavla. V 7:40 se každé ráno scházíme všichni zaměstnanci na ranní "briefing", kde je každému přidělen plán práce na onen den.

Slunce svítí a už od rána příjemně hřeje, na obloze ani mráček a pro nás to znamená, že před sebou máme krásný slunečný den. Jelikož jsem pracoval jako servisní technik u internetového providera a mojí každodenní záležitostí bylo lezení po starých ztrouchnivělých půdách a střechách, kde jsem montoval antény a prováděl potřebnou kabeláž, stávalo se počasí vždy ovlivňujícím faktorem mé práce.
Dnes nám byla přidělena montáž v nedaleké obci, číslo popisné 25. Podle informací od kolegů by tato práce měla být bezproblémová a celkem rychle dokončena. Fasujeme s kolegou věci ze skladu a vyrážíme na místo, které nám bylo určeno naším nadřízeným.

Po 20 minutách přijíždíme na místo určení. Číslo popisné 25 je před námi a v našich očích se začíná vytvářet šokující výraz. Koukáme znovu do smlouvy, jestli jsme opravdu na správném místě, ale ještě dřív, než do ní nahlédneme, vylézá z domu již pan majitel a křičí na nás: "No hurá, už na vás čekáme!" Ať to zní, jak chce, máme oba dva chuť vzít nohy na ramena a rychle odsud odjet pryč.
Dům vypadá, jako by zažil nějaký uragán - kolem zdí se válí samé odpadky, všude nepořádek a krámy, které snad přežily i druhou světovou válku. Pohled na střechu je přímo k pláči. Tašky ze střechy visí, jako kdyby měly každou chvíli spadnout, po stožáru pro anténu též ani stopy.

Přicházíme tedy k panu majiteli, jenž už netrpělivě čeká na služby poskytované naší společností. Podáváme si s ním ruku a vcházíme do domu. I když to zní nevěřícně, uvnitř to snad vypadá ještě hůř než venku. Plesnivé zdi, opadaná omítka, koberce propálené, prach všude po skříních. Já a Pavel na sebe koukneme zděšeným výrazem a určitě si v duchu oba dva říkáme: "Už abychom odsud vypadli, je to tu šílený!" Jak nás pan majitel provází po svém domě, vysvětluje nám, jak by si montáž představoval, kde máme vrtat a kudy tahat potřebné kabely. Poté začínáme s montáží.

Jdeme k autu a bereme věci, které jsme ráno nafasovali na firmě, pomalu do domu. Já i Pavel pořád nemůžeme uvěřit tomu, kam jsme se to dostali. Ale bohužel - náš zákazník, náš pán... Vylézáme na půdu, kde se na nás sype plno odloženého harampádí. Pořádně se nadechneme a jde se montovat. Vylézám po starém žebříku, kolem starých trámů a dostávám se na příšerně zničenou střechu. Koukám ze střechy na místo, kde se má nacházet firemní vysílač, na který musí směrovat naše anténa. Je bez problému vidět, čili podmínky pro montáž jsou splněny. Pavel mezitím telefonuje z půdy potichu kolegům, co zde byli na obhlídce a říká: "Prosím tě, co má tohle jako znamenat, ráno jste nám říkali, že zde bude vše bez problémů, my přijedeme na místo, barák div se nám nesesypal na auto a není tady ani stožár na anténu!" Dozvídá se od kolegů, že o tomhle celou dobu věděli a že to brali jako žert. My jsme se však moc nesmáli.
Není na co přidělat anténu, a proto se Pavel sebere a odjede na firmu pro anténní tyč. Já mezitím sedím na střeše a čekám.

Slunce mě pálí a Pavel pořád nikde. Stále čekám a čekám... Z horka, které mi je, beru telefon a volám Pavlovi, jenž tu už měl dávno být. Ten mi říká do telefonu, že si musel ještě něco zařídit a že za chvíli vyráží. Jelikož cesta sem trvá asi 20 minut, slézám ze střechy. Vstupuji na starý žebřík a prolézám pomalu a postupně dolů na půdu. Náhle se ozve ono nepříjemné "rup". Starý žebřík pode mnou praská a já se řítím z šestimetrové výšky rychlostí blesku k zemi. Cestou s sebou beru staré trámy, které padají hned za mnou. Dopadnu na zem a kus trámu spadne na mne.

Těžko lapám po dechu, nemám sílu trám nadzvednout. Snažím se volat o pomoc, ale ani pan majitel nepřichází, i když tuto ránu musel zajisté slyšet. Začínám cítit únavu, pomalu se kolem sebe poohlédnu a hledám telefon, který mi vypadl z kapsy neznámo kam, abych si mohl zavolat rychle pomoc. Místo telefonu sahám do kaluže vlastní krve, která mě uvádí do šoku a začnu zmatkovat. Mám strach a nevím co dělat dál, cítím, jak slábnu a nemám šanci s tím nic udělat. Pomalu zavírám oči. Před očima se mi začíná odehrávat celý můj život, jak v nějakém hloupém "béčkovém" filmu. Pomoc stále nepřichází a já pomalu usínám...

...Náhle se ozve budík a já se probouzím celý upocený, i když pořád v šoku. Jsem rád, že toto byl opravdu jen další hodně hloupý sen!