Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pondělní odpoledne, začíná nový týden a já mám na seznamu nesplněný sloh. Moje staré digitálky ukazují půl páté a venku už je skoro tma.
Zasedám do kavárny a objednávám si kávu z přeslazené vánoční edice. Vánoce, to je to slovo, které nám už od října všechno připomíná. Všichni šílí, kupují dárky, jako kdyby na tom závisela celá podstata blížících se svátků. Málokdo si dnes vzpomene na to, jaký měly původní význam a kouzlo. Jaké měly kouzlo, když jsme byli ještě dětmi.

Tohle celé mě vedlo k jedné staré vzpomínce, jak jsem Vánoce milovala, když jsem ještě byla malá. Chtěla bych vám vyprávět příběh, jak jsem přišla o iluze...

V myšlenkách se vracím do doby před devíti lety. Přišla jsem domů ze školy dřív, byl to poslední den před prázdninami. Otevřela jsem dveře a na stole se válely překrásné stužky a kusy rudého červeného balícího papíru se stříbrnými sněhovými vločkami. Najednou se z patra ozvalo: "Terezko, ty už jsi doma!?"
Pamatuji si ten překvapený tón v jejím hlase. Maminka přišla dolů, začala ze stolu sklízet kusy papíru. "Co bylo ve škole?"
Moje malá hlava byla natolik zaměstnána záhadou balícího papíru, že jsem se nezmohla na víc než: "Nic!" Tím celá událost toho dne skončila, ale já pojala podezření, že je něco špatně. Něco nesedělo, jenže co? Vrtalo mi to neustále hlavou...

Na oknech svítily žárovičky, byl předvečer Štědrého dne. Na stromečku se houpaly velké skleněné koule po babičce, na které jsme nesměli sahat, aby se nerozbily. Seděli jsme s malým bráškou u televize, zrovna dávali pohádku. Z kuchyně byla přes skleněné dveře slyšet tlumená konverzace rodičů. Otevřely se dveře a tatínek pravil: "S maminkou jedeme navštívit babičku, za hodinu jsme zpátky. Kdyby se něco stalo, zavolej!"
V ten okamžik přišla moje příležitost. Jen co se zavřely dveře, běžela jsem do maminčiny ložnice a začala hledat důkazy o tom, že moje podezření je správné. Brzy jsem našla první stopy, balíček v rudém papíru se stříbrnými vločkami. O pár polic vedle další a ve vedlejší skříni jich bylo hned několik. Další, další a další... Netušila jsem, co si mám myslet. Mám být smutná? Mám mít radost, že jsem něco objevila?

Rodiče se opravdu vrátili za hodinu domů, uložili nás do postele a šlo se spát. "Zítra je velký den..." říkala máma, ale moje pocity byly smíšené.
Vyhrabala jsem se z barevného povlečení a šla za ní. Chtěla jsem odpovědi na otázky, jež se mi motaly v hlavě. Otevřela jsem dveře, sedla si k ní na postel a jediné, na co jsem se zmohla, bylo upřímné: "Mami, ty jsi Ježíšek??"
Byla překvapená, ale už se to nedalo moc zachránit. Viděla jsem dárky, viděla jsem papír.
"Víš, já nejsem Ježíšek. Dárky nosí dětem rodiče. Napíšete, co byste si přáli a dopis si vezmeme my. Ježíšek ale existuje, jen je moc malý na to, aby stihl všem dětem dárky přinést."
Říkejte tohle dítěti, které se od 25. prosince každého roku těší na to, až zase přijde Štědrý den a znovu přiletí Ježíšek...
Ten večer jsem nespala ve svém barevném povlečení, spala jsem v maminčině bílé ložnici a plakala. Jedinou útěchou mi bylo to, že hned druhý den jsem byla zasvěcena do každoročního večerního divadla. Tentokrát jsem ale byla ta velká, zas o něco dospělejší. To bratr byl ten mrňous, který ještě věřil, Vánoce pro něj měly to zvláštní kouzlo něčeho výjimečného. Přišel Ježíšek.

A co se stane, když přestanu vzpomínat a vrátím se zpět do kavárny? Slyším americké koledy z rádia, vidím kolem sebe ten spěch. Kéž by se tohle nikdy nestalo, mohla bych dál věřit a Vánoce by pro mě měly stále tu dětskou jiskru, kouzlo něčeho výjimečného.