Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo léto a já prožíval nejlepší prázdniny - ostatně jako každý rok -, ale tyhle prázdniny ve mně zanechaly děsivou vzpomínku. Ještě teď se mi z toho ježí chlupy po těle.

Během prázdninových dní mi dělala parťáka Kira. Byl to asi nejlepší parťák, kterého jsem si mohl přát, a ačkoli nebyl jediný, tak na rozdíl od mých dvounohých přátel, měla Kira pořád dobrou náladu a vždycky, když jsem chtěl jít ven, neměla nic proti. Asi už jste poznali, že Kira je zvíře, konkrétně fena australsko-honackého psa. Trávili jsme spolu opravdu mnoho času a prováděli nespočet vylomenin. Mezi pravidelné aktivity patřila procházka lesem daleko od civilizace.

Jedná taková procházka se ale trochu zvrtla. Šli jsme stejnou cestou, jakou jsme chodívali vždycky. Kolem kostela, napříč lesem a pak na samotný vrcholek hřebenu a odtud zase dolů do vedlejší vesnice. Tam jsme se zastavili v hospodě, kde jsem si dal Kofolu a Kira plnou misku vody. Jakmile jsme zase nabrali síly, mohli jsme se vrátit stejnou cestou domů.

Jenže v půli cesty na samotném vrcholu hřebene jsem zaznamenal jakýsi hluk z křoví, a jelikož už byla celkem tma, vyděsilo mě to natolik, že jsem utíkal neznámo kam a co nejrychleji. Samozřejmě Kira věrně za mnou.
Zhruba po 300 metrech sprintu přes překážky ve stylu slepého důchodce, řítícího se pro poslední pytel mouky v akci, jsem se zastavil a ovládla mě zvědavost. Zajímalo mě, co to mohlo být za šramot, proto jsem se vrátil zpátky. Můžu říct, že mi to trvalo o poznání déle než dolů, a to jsem měl cestu již z části vysekanou, o což se jako buldozer postaralo mé vlastní tělo.

Po urputné cestě nahoru jsem se ocitl vedle onoho křoví. Začal jsem bádat, co bylo původem toho zvuku, jenž mě tak vylekal. Moc jsem toho neviděl, a tak jsem sáhl po klacku a provedl křoví důkladnou liposukci. Což, jak se o chvíli později ukázalo, byla chyba!
Už asi při patnáctém vpichu se ozvalo cosi jako zasyčení hada. Zmije! Stihl jsem včas zareagovat a rychle odskočil na stranu, ovšem nebylo vyhráno, zmije zahájila protiútok. Naštěstí tady byla Kira, která ji obratně zahnala. Jakmile jsem se vzpamatoval, sebrali jsme se a šli raději kvapem domů...

A teď si představte, že by se mnou nebyl pes, ale člověk. Jak by to asi dopadlo?
Každopádně tímto děkuji Kiře za to, co pro mne ten den udělala!