Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2016 (podzim)
• vypravování o nesnázích, které provázely zrod milostného vztahu mezi Sárou a Františkem, rozvíjející výchozí text

Prázdniny za dveřmi. Nejhezčí období roku. Já ale zase celé léto strávím na brigádě ve výrobně lázeňských oplatek. Pan provozní, dva postarší zaměstnanci a já. Stále single, stále bez peněz, přesto věčná optimistka Sára. Letos by prý naši sestavu měl obohatit syn paní majitelky František, který je neslyšící. Jsem na něj docela zvědavá.

Hned první den nás jeho matka seznámila. Vůbec, ale vůbec jsem neměla tušení, jak s ním komunikovat. Poradila jsem se s paní majitelkou a pro začátek prý bude stačit domluva typu ruce nohy, popřípadě si psát. Psaní mi přišlo nepraktické, tak jsem zvolila tu druhou metodu.

V práci se stejně nemohlo moc mluvit. V pátek na konci směny jsem rychle popadla nejbližší papír s tužkou a napsala na něj, jestli nechce někam zajít, třeba na koupaliště, na pivo, prostě někam. Odepsal mi kladně, jen že nepije pivo, ale malinovku si prý dá rád. Rychle jsme se domluvili na čase, převlékli se do civilu a vypadli ven.

Bylo úmorné vedro, chtěla jsem mu navrhnout to koupaliště ještě jednou, ale nevěděla jak, přišlo mi to trochu trapné, a tak jsem šla dál vedle Františka a tiše trpěla. Až když jsme se dostali do hospody, ulevilo se mi. František mi naznačil, že chce být na zahrádce, ale já jsem zalomila rukama a ukázala na dveře. V tom horku bych nesnesla venku už ani minutu!

Hospůdka poskytovala příjemný stín a chlad, chvílemi byla vyloženě zima. Mlčky jsme seděli, čekali na číšníka, a když přišel, objednala jsem si pivo.
"A kolega si dá co?" hodil znuděný pohled na Františka.
Teprve potom mi to došlo - nikde nebyl nápojový lístek a nepředpokládala jsem, že by číšník ovládal znakovou řeč.
"On je hluchoněmý," sdělila jsem mu prostě, "můžete nám prosím donést nápojový lístek?"
"Jo, hned jsem zpátky," odešel a vrátil se asi po třiceti vteřinách.
František ukázal na malinovku, 25 korun za půllitr, a pokýval hlavou na číšníka jako poděkování.
Když číšník odešel, vrhl na mě vražedný pohled. Vůbec jsem netušila proč. Ukázal na nápojový lístek, vytáhl mobil, něco do něj napsal a potom mi ho podal. Číšník nám mezitím donesl pití.
"Zvládl bych si o to říct sám," stálo tam.
Přišlo mi to úsměvné, ale úsměv jsem na něj nevykouzlila.
"Promiň," odepsala jsem, "s žádným neslyšícím jsem ještě nikde nebyla. Takže budu dělat možná víc karambolů. Odpusť mi je."
"V pořádku, jsem zvyklý, beru to s humorem," ušklíbl se a mně v tu chvíli došlo, že je to obyčejný, docela hezký kluk, který jenom neměl štěstí.

Usmála jsem se na něj, vzala do ruky pivo a chtěla ťuknout do jeho limonády. V jednom filmu jsem viděla takový zvláštní rituál přiťukávání a nějak jsem se naučila ho aplikovat i v běžném životě, teď jsem neudělala výjimku. Překvapilo mě, když František udělal úplně to stejné. Jeho to očividně překvapilo taky.
"Ty jsi viděla ten film?" napsal rychle do mobilu.
"Jo, asi tisíckrát. Je to kamarádky nejoblíbenější."
Oba jsme se nad tím pousmáli. Mobilní konverzace pokračovala nadále a hlavním tématem byly filmy, kamarádi, škola a práce. Zjistila jsem, že jeho nejoblíbenější film je Pulp Fiction, což je naopak asi ten můj nejméně oblíbený. Ale shodli jsme se na tom, že Velký Gatsby je naprosto skvělý snímek a že se na něj někdy společně podíváme.

František chodí na přírodovědný gympl a chtěl by být veterinářem. Tuhle brigádu mu dohodila mamka, protože už nesnesla jeho "dobrovolnictví" v útulku, kam mimochodem stále chodí pomáhat a slíbil mi, že mě tam taky vezme.

Asi po dvou hodinách jsem musela domů. Slíbila jsem totiž mamce pomoci s dortem pro bráchu. Zítra má narozeniny a dneska není doma, takže je to nejlepší chvíle pro pečení, aniž by se o tom dozvěděl.
"Můžu tě doprovodit? Pokud tedy nebydlíš na druhé straně města."
"Klidně můžeš, budu ráda. Bydlím kousek od náměstí," odepsala jsem mu a začala vytahovat peněženku. František mě ale předběhl a zaplatil za nás oba.

Takhle to šlo ještě dalších pár dní.
Jednou František přivedl svého nejlepšího kamaráda Pavla. Hezký kluk, ale na Frantu neměl. Vymysleli jsme společný způsob komunikace. Větší papír, každý jinak barevnou tužku a na ten papír jsme psali. Nic velkého, ale fungovalo to.

Když pak Franta jednoho dne potřeboval jít brzy domů, zůstala jsem sama v kavárně s Pavlem.
"Hele, ty vlastně umíš znakovou řeč, viď?" vypálila jsem na něj.
"No jo, sice jenom trochu, to, co mě naučil Franta...ale jo."
"A nemohl bys mě to taky naučit? Asi jsi poznal, že mi Franta není úplně fuk a chtěla bych se s ním bavit i jinak než přes papír."
"Jo, klidně. Ale není to nic jednoduchého. Je to úplně jiný jazyk. Jako kdyby ses chtěla naučit španělštinu nebo čínštinu."
"Je mi to jedno. Chci to aspoň zkusit."
"Dobře, tak se budeme scházet u mě nebo u tebe. Předpokládám, že nechceš, aby to Franta věděl."
"Čteš mi myšlenky," usmála jsem se na něj, "opravdu nechci. Díky. Klidně to ber jako brigádu, nemám problém ti zaplatit."
"Ne, to je v pohodě. Hele už musím domů. Zítra v půl šesté před divadlem. Tak zatím," vyndal rychle z kapsy 30 korun za pití, zamával mi a běžel pryč.

Několik dní jsem se takhle s Pavlem scházela a bylo to opravdu dost náročné, ale stálo to za to. Jenže náš vztah s Frantou, jestli se to dá vztahem vůbec nazvat, trpěl. Neměla jsem na něj tolik času a jeho to očividně štvalo. Začal se tvářit kysele kdykoliv, když přišla řeč na Pavla. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mezi námi nic není, ale nedal si říct. Pochopitelně jsem vynechala ty lekce.

Jednou, když jsme byli s Frantou na pivu, které jsme ho naučili pít, přiběhl Pavel.
"Ahoj, promiň, že otravuji, ale večer nemůžu. Jestli by ti to nevadilo, mám teď dvě hodinky čas, tak na to můžeme kouknout teď."
"Jo, to by bylo super. Ale Franta..." nestihla jsem dopovědět a Pavel začal Frantovi něco říkat ve znacích.

To, co následovalo, bylo nečekané a rychlé. Franta se rychle zvedl, koukl na mě hrozně smutným pohledem a vrazil Pavlovi pěstí. Pak utekl. Pavel se svezl na židli a celá hospoda se zastavila a koukala naším směrem. Všichni se zase rychle rozpovídali a Pavel si držel bolavou, nateklou čelist. Mlčeli jsme. Nakonec jsme asi po patnácti minutách usoudili, že dneska už nic neuděláme, tak jsme se rozloučili a vydali se k domovům.

Druhý den nepřišel Franta do práce. Nepřišel ani druhý a třetí. Nikdo o něm nic nevěděl. Jenom pan vedoucí mi řekl, abych zavolala k nim domů, že mi to řeknou sami. Po směně jsem tedy zavolala na Frantovo číslo. Zvedla to jeho máma...
"Ahoj Sáro."
"Dobrý den, paní Nepilová. Chtěla jsem se zeptat, co je s Frantou? Už třetí den jsem ho neviděla v práci a ani mi nedal vědět."
Nic. Po chvíli jsem rozeznala vzlyky. Poté přišel již neskrývaný pláč. Vyděsila jsem se.
"Co se stalo?"
Nic. Jen pláč.
"Paní Nepilová, co se stalo?" naléhala jsem na Frantovu matku a v břiše jsem měla ohavně skličující pocit.
"Auto... Frantu srazilo auto..."
Neváhala jsem už ani minutu. Rozběhla jsem se k Frantovi domů. Tam jsem našla paní Nepilovou úplně zničenou. Když mi odemkla vrátka, padla mi kolem krku a začala naříkat. Pořád dokola opakovala Frantovo jméno a já jenom stála jako hodně zakořeněný strom, v břiše ještě horší pocit a chtělo se mi zvracet. V hlavě se mi honily tisíce myšlenek, jen tu jednu jsem si nechtěla připustit. Najednou před domem zatroubilo auto.
"To je Honza, můj nejstarší syn. Veze mě do nemocnice. Chceš se přidat?" nabídla mi, když se trochu uklidnila.
"Já to moc nechápu," sdělila jsem a nastoupila do auta.

Honza nás odvezl do nemocnice, kde jsem se dozvěděla, že Franta přežil. Byl ale v bezvědomí. Paní Nepilová se svezla k jeho lůžku a začala tiše plakat.

K Frantovi jsme s paní Nepilovou chodily každý den.
Jednoho dne se konečně probral. Pavel mě zatím naučil něco nového. Hlavně mi ukázal, jak mu to vysvětlit ve znakové řeči.
Přišla jsem k němu do pokoje a ukázala mu to. Jen na mě koukal a pak jsem poznala, že se usmívá. Ten jeho úsměv bylo to nejkrásnější, co jsem v životě viděla...