Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Chci se s Tebou, milý čtenáři, podělit o neuvěřitelnou příhodu, která je ovšem úplně prostinká.

Stalo se to vlastně nedávno. Kráčím si to ulicí, zahloubaná ve svých představách a snění o životě. O tom, co by z něj, pro mne tak fádního a monotónního, mohlo udělat neobyčejný. Jsem malinko nespokojená. Věci a zážitky, které mám a dostávám, mi udělají radost jen na chvíli a potom opět prožívám nudu.

Najednou mě vytrhne z mých myšlenek hejno bílých holubic, jež ke mně letí neobyčejnou rychlostí. V mžiku mne zachytí svými drápky, nadnesou nad zem a unášejí kdovíkam. Nedovedeš si ani představit, jaký děs se mě zmocnil! Ale ve chvíli, kdy jsem se zadívala na své únosce, na ty krásné a mírumilovné tvory, všechen strach ze mne vyprchal a já se pomalounku začínala kochat tím, co jsem viděla okolo sebe. To byl zážitek!
Letěly jsme městem a tu nahlédly do okna smějící se mladé rodinky, jinde zase do oken domku jedné stařičké paní sedící v křesle, které ležel u nohou snad ještě starší kocour.

Najednou se ovšem, drahý příteli, stalo něco podivného. Mým očím se naskytl pohled na pána v krásné velké vile. Mohl být ve věku mého otce. Ten pán byl úplně sám, to bylo zřejmé z výrazu jeho tváře. Sledoval televizi, ale jako by ho vlastně ani nezajímal program, který vysílala. Jen tak zíral do prázdna. Toho pána mi bylo velice líto. Chtěla jsem mu nějak pomoci, něco pro něj udělat. Začala jsem bušit do okna, jenže mne nebylo slyšet ani vidět. Byla jsem neviditelná. Ani holubice, které jsem prosila o pomoc, neudělaly nic...

Letěly jsme dál, až mě holubice přenesly do jedné osamělé budovy plné dětí. U okna stál chlapeček a prstíkem psal na sklo slovo máma. Byl to dětský domov.
Dále jsme navštívily komunitu pro závislé a domov plný nevidomých lidí.
Spatřila jsem spoustu utrpení, ale i naděje, smíření a boje pro život. Pociťovala jsem obrovskou lítost a bolest nad tím vším!

Holubice mě nesly dále, nádhernou krajinou plnou krásných stromů. Byly voňavé a plné šťavnatých plodů. Mohla jsem si klidně nějaký utrhnout, ale jak by bylo Tobě po tak smutném pohledu na utrpení, drahý čtenáři? Měl bys chuť na krásnou broskev?

Znenadání mnou prošla jakási dříve nepoznaná síla! Rychle jsem utrhla broskev a rozhodným hlasem nakázala holubicím, abychom se vrátily k nádherné vile osamělého pána.
Holubice kupodivu ihned uposlechly a ve vteřině jsme byly na místě. Položila jsem voňavou broskev na okenní římsu a ještě stačila připsat na malý kousek papíru: "Je pěkné, že jste!" Zaťukala jsem na okno, tentokrát to bylo slyšet.
Při odletu jsem viděla pána, jak si nejistě bere broskev i jak nachází vzkaz, po jehož přečtení se mu na jeho tváři objevil hřejivý úsměv.
V mžiku jsme měly znovu namířeno k ovocným stromům, abychom jejich plody udělaly radost dětem z dětského domova a co nejvíce dalším lidem.

Víš, kolik úsměvů jsem ten den viděla? A to, co mě hřálo u srdce, byl pocit, že i já mohu udělat někoho šťastným a že k tomu stačí vlastně málo. Zaplavovaly mě vlny štěstí, ale toho pravého, které mi jen tak nevyprchá. Zjistila jsem, že pro to, aby byl člověk opravdu šťastný, stačí dávat a nevidět jen sama sebe. Cítila jsem se svobodná a vše okolo mne bylo krásné.

Holubice mne unášely dál krajinou a stále výš a výš, až mi připadalo, že jsme opravdu v nebi. Pocítila jsem únavu, lehla jsem si se spokojeným úsměvem na jeden z měkoučkých obláčků a oddala se sladkému spánku...

Když jsem se další den vzbudila v mé posteli, uvědomila jsem si, že všechno byl jen sen. Projela mnou lítost. Vždyť ten sen byl tak krásný a opravdový!

Začínal další den stejně nudný jako ty předchozí.
Vyšla jsem z domu, zahloubaná do svých myšlenek a představ o životě. Vtom prudce narazím do nějaké osoby. Spadnu na zem a z kapsy mi vylétne, víš Ty co? Voňavá broskev! Jsem ohromená. Ale ještě více úžasu mám, když v osobě, se kterou jsem se srazila a která mě nyní zvedá, rozeznám smutného pána z mého snu!
Oprašuji si kalhoty, potom - s odvahou ne sobě vlastní a spolu s omluvou - podávám pánovi ťuknutou, ale stále voňavou broskev: "Ta je pro vás! Pěkný den!" Připojím úsměv a pokračuji šťastná ve své cestě.
Měla jsem pocit, jako bych znovu letěla s hejnem bílých holubic. Ale toto už nebyl sen! Něco se změnilo pro mě i pro pána, jenž vykouzlil na tváři přesně takový úsměv jako v mém snu.

Ano, je pravda, že kouzelné a obyčejné věci se sobě často podobají, že ty obyčejné věci jsou vlastně kouzelné a že takto můžeme "kouzlit" všichni. Jako s darovanou broskví a úsměvem!