Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Odstíny růžové, červené, fialové, oranžové a žluté. To vše byly barvy, které krášlily oblohu při nádherném letním západu slunce, jež se ukládalo ke spánku a pomalu předávalo vládu luně.
Lili seděla ve svém oblíbeném křesle na terase s výhledem na útesy a klidné moře, sloužící jako zrcadlo, aby v něm nebe mohlo zhlédnout svou krásu. Z domu vycházela jemná melodie a smích lidí, kteří jí přišli popřát k šestnáctým narozeninám. Dívka po nedorozumění se svou tetou ovšem netoužila po pozornosti, slávě a blahopřání, navíc měla úplně jiné starosti. Její srdce tlouklo rychleji, dech se krátil a motýlci v břiše se rozletěli pokaždé, když si vzpomněla na ty jasně hnědé oči, které byly hřejivé a pokaždé dokázaly uklidnit, růžové rty, kterým se nerovnaly žádné jiné a černé vlasy, v nichž chtěla nechat běhat svoje prsty. Lili si povzdechla a pohladila po hlavě bílou kočičku spokojeně odpočívající na jejím klíně.

Nečekaně se nad obzorem objevil dron mořský, majestátní dravec, symbol Liliny vlasti. Letěl směrem k lesu a jako kdyby ji vábil, aby ho následovala.
"Sofie, vidíš to co já?" optala se své kočičky. Ta na souhlas zvědavě mňoukla.
"Myslím, že chce, abychom šly za ním. A letí směrem k lesu!"

Lili vstala, ohlédla se směrem ke vchodu do domu, jestli ji někdo nevidí a rozběhla se po cestičce k lesu se Sofií v patách. Běžela po louce plně nádherného lučního kvítí a bylin, které se v západu slunce zdály ještě krásnější. Za malý okamžik se před Lili a Sofií velkolepě tyčily smaragdové stromy lesního království. Zdálo se, jako by se překročením hranice louky a lesa ocitla v úplně jiném světě. Jemný teplý večerní vánek ji pohladil dlouhé zlaté vlasy a pohrál si s její sukní. Sofie mezitím zaujatě pozorovala řadu mravenců vracejících se po celém dni práce domů do bezpečí. Ptáci, kteří celý den pěli své milostné a radostné písně, už také utichli a taktovku předali sovám, aby mohly začít svůj noční koncert. Zaječice se svými malými huňatými dětičkami již také zalezla do své nory a i srnka se svým srnečkem se pomalu loučili se sluncem. V lese jako by vládlo nějaké kouzlo, jež se západem slunce bylo ještě silnější. Na mýtince uprostřed lesa, osvětlené z poloviny loučícím se zlatým kotoučem a z té druhé nastupujícím stříbrným králem noci, tancovaly lesní víly svůj ladný tanec a světlušky jim dělaly společnost. Lili se zdálo, jako by k ní celý les promlouval, jako kdyby rozuměla jeho řeči, té kráse, kterou oplýval.

"Sofie, tohle je naprostá nádhera!" řekla své čtyřnohé kamarádce.
Bílá chlupatá koule s nadšeným výrazem mňoukla a protentokrát byla zaujatá světluškami, které se snažila chytit. Dron, který je celou dobu následoval, se neslyšně snesl na blízkou větev stromu a díval se na Lili moudrým klidným pohledem.
"Tak tohle jsi mi chtěl ukázat? Děkuji ti, je to krásné. Nejkrásnější dárek k narozeninám! Tohle je vážně nezapomenutelný zážitek!" usmála se oslavenkyně na opeřence. On jí pokynul, zahvízdal a zase se vznesl vysoko na oblohu, až se zdál hrozně malinký. Pak zmizel v západu slunce.

Lili se cítila jako v pohádce, byla zvědavá, co v sobě kouzelný les ještě ukrývá, a tak se vydala hlouběji. To ale neměla dělat.

Mezitímco obdivovaly tančící víly, zcela se setmělo a hlouběji v lese už byla naprostá tma. Ani světlušky již přítelkyním nesvítily na cestu. Hvozd byl temný, jen málo se podařilo nočnímu vládci oblohy proniknout skrz stromoví, houští bylo husté a spousta keřů měla trny, o které se Lili roztrhly šaty a poranily jí nohy.
"Au!!!" špitlo děvče ne polohlasně, aby nevzbudilo moc velkou pozornost. Sofie šla těsně u dívky s naježenou se srstí a nedůvěřivě se dívala kolem sebe svým kočičím zrakem. Sovy a ostatní noční zvířata sice mluvily svými jazyky, ale ne mile jako předtím, teď to znělo spíš výhružně, až Lili zamrazilo a po čele jí stékal studený pot. Stromy a květiny k ní také promlouvaly, ale neměla z toho dobrý pocit. Nitro jako by jí svírala železná obruč. Měla strach, všude se objevovaly temné stíny, a tak vzala Sofii do náruče a přitiskla obličej k jejímu kožíšku.
"Sofie, musíme najít cestu ven. A to rychle!"
Zkusila se tedy otočit a jít cestou, kudy přišla, jenže se jí zdálo, že pořád bloudí v kruzích a cesta zpátky nikde. Studený vítr, jenž se zničehonic zvedl, rozcuchal její vlasy a pár suchých listů jí spadlo do obličeje. Sofie zavětřila a naježila se ještě více. Lili měla opravdu zlé tušení, že temný les skrývá něco opravdu hrozného.

Zčistajasna všechny zvuky utichly, všechno a všichni jako by dostali strach a někam se schovali. Lesem se totiž potulovalo něco opravdu zlého a hledalo Lili a Sofii, narušitele, kteří ničí jeho spánek.

Rudé svítící oči se dívaly přímo do pomněnkově modrých. Uši rvoucí řev se rozléhal celým lesem. Ohromné špičáky se leskly ve svitu měsíce, který se nejspíš snažil obludu zastrašit svým světlem, jak přidal na intenzitě. Drápy jako dýky na mohutných tlapách, jimiž bestie máchala ve vzduchu, byly jasná smrtící zbraň stejně tak jako zuby. Lili strnula, zatajil se jí dech, srdce se rozbušilo, celým jejím tělem koloval děs a hrůza. Malá bílá šelma zaujala útočnou pozici ve snaze ochránit svou kamarádku, i když by ji obluda spolkla jako lesní malinu.
"Tohle je náš konec!" zašeptala vyděšená dívka směrem ke kočce. Náhle zvíře zuřivě bolestně zařvalo, když se mu do těla zabodl šíp. A pak další a další, dokud se mrtvé nesvalilo k zemi. Lili se při tom pohledu zastavilo srdce a potom už s nárazem do země viděla jenom černo.

Vůně čerstvých lesních jahod. Ptáci úlevně zpívající. Slunce šimrající svými paprsky po tváři. Malý drsný jazýček lízající dlaň. Modré oči se otevřely z bezesného spánku, jen aby viděly neskutečnou něhu a starost.
"Jsi vzhůru?" řekly omamné rty s úlevou.
Lili se pořádně probrala a zjistila, že se kouká na kluka, který už pěknou chvíli dominoval jejímu srdci. To jemu patřily ty oči a rty. Vlasy však měl ukryté pod mysliveckým kloboukem.
"Wille..." snažila se říct, ale měla úplně sucho v ústech.
Syn myslivce neváhal a dal jí napít vody ze své čutory. Všimla si, že leží na měkké trávě na louce u okraje lesa.
"Wille," zkusila ještě jednou, "ty jsi mě zachránil! Ale jak? Jak jsi věděl, kde jsem?" zeptala se Lili.
"Víš," chlapec se nervózně podrbal za krkem, "viděl jsem tě odcházet z oslavy směrem k lesu, a protože už se stmívalo, sledoval jsem tě. Zlobíš se?" smutně se podíval do tváře zlatovlásky.
"Jak bych se mohla zlobit!? Vždyť jsi mi zachránil život!" nevěřícně na něj koukla. "Samozřejmě, že se nezlobím a uznávám, že to ode mě bylo trošku hloupé a nezodpovědné jít hlouběji do lesa."
"To tedy bylo," souhlasil William, "příště si vezmi alespoň někoho sebou. Nejlépe mě, i když o statečnosti Sofie nepochybuji," podrbal zmíněnou za uchem a ona zavrněla blahem.
"Slibuji..." špitla Lili a podívala se mu do jeho krásných očích, jako kdyby už na ničem jiném nezáleželo.

Toho rána, den po svých šestnáctých narozeninách, dostala Lili první polibek od kluka, který jí ukradl srdce a zachránil život.