Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho červencového odpoledne šla Kristýna Lukešová z práce domů. Stala se svědkem autonehody, při níž začalo jedno z aut hořet. Vtom si uvědomila, že před osmi lety zažila stejnou nehodu na vlastní kůži.Tehdy měla větší štěstí než její rodiče, kteří bohužel nepřežily.
Kristýna vůbec netušila, jak se to odpoledne dostala domů. Byla jakoby v transu. "Kristy,co je ti?Co se stalo?" vyzvídal její kamarád Petr. "Asi to bude něco vážnýho, tak se mi svěř, uvidíš, uleví se ti," pokračoval. Na Kristýnu toho bylo moc, a tak nevydržela a všechno Petrovi řekla. "Peťo, ale teď mi musíš slíbit, že to nikomu nepovíš. Věřím ti, tak mě prosím nezklam." "Jasně,za co mě máš? Mně věřit můžeš, neboj," uklidňoval ji a kamarádsky ji objal.
V noci Kristýnu strašily noční můry. Vždy to bylo stejné. Náraz, výkřik, bolest, krev, smrt. Třikrát se vzbudila celá zpocená. Ráno se cítila strašně. Nic nepomohlo, že to Petr už ví. Ten tu teď nebyl, aby ji objal a znovu utěšil. Rozhodla se s tím něco dělat. Pomoc psychologa zamítla rovnou, nemá s tím dobré zkušenosti. Na internetu objevila stránky pana M. Mokrého, hypnotizéra. Zavolala mu a domluvila si s ním schůzku na dnešní odpoledne. Za pokus nic nedám, pomyslela si.
Po stisknutí zvonku pocítila vlnu strachu z neznámého. "Dobrý den,vy budete určitě slečna Kristýna,že?" Přikývla. "Těší mě, jsem Miroslav Mokrý. Pojďte dál." Zavedl ji do útulného pokoje se sedačkou,stolkem a dvěma křesílky. "Tak, začneme. Lehněte si a uvolněte se," pobídl ji. Kristýna poslechla. "Zavřete oči a až napočítám do deseti, usnete hlubokým spánkem. Jedna, dvě, tři, čtyři, ... deset. Teď si v hlavě vybavte vše, co se ten den, v den vašich šestnáctých narozenin, vlastně stalo."
"Už zase kouřila v pokoji," stěžoval si táta mámě. "Jo a včera mi volala ředitelka, že Kristýna chodí za školu a že se tam máme dnes zastavit." "Dobře," řekla máma. "Kristýno, pospěš nebo přijedeme pozdě!" volala. "Už letím, no," křikla. "Po škole na nás zase počkej, zajdeme si na oběd, když máš ty narozeniny," slíbil jí táta.
Odpoledne je ale ředitelka moc nepotěšila. "Kouří, pije, možná i bere drogy, skoro denně chodí za školu, bez dovolení odchází z hodin... S tím se musí něco dělat!" "No jo, to my víme, jenže ona má svou hlavu a s tím nic neuděláme. Je prostě moc divoká, nezvladatelná," řekla matka. "Ještě jednou něco provede, tak letí. Takové studenty tu nestrpíme!" varovala je ředitelka. V autě máma začala brečet. "Kristýno, už seš velká, tak se snaž zlepšit, jasný?" domlouval jí otec. "To je můj život a vy mi nemáte co poroučet!" odpověděla. "Od teď máš domácí vězení," řekl klidně táta. To Kristýnu "vytočilo", rozzuřila se a křičela: "Nesnáším vás, nesnáším vás!" Blížili se ztovna ke křižovatce a táta přehlédl červenou. Zleva se na ně řítil kamion. "Né, tati, pozór!" vyděšeně zvolala. To už však bylo pozdě. Náraz. Křik. Bolest. Krev. Smrt. Kristýna ležela na silnici a dívala se na hořící auto. "Né, mami, tati, odpusťte, mám vás ráda!"
Začala vzlykat a neklidně sebou házet. "Uklidněte se a řekněte si, že to není vaše vina," pravil pan Mokrý. "Není to moje vina!" řekla pevně. "Dobře, vaši rodiče vám jistě odpustili a stále na vás dohlížejí. Až řeknu nula, vzbudíte se a vše si budete pamatovat. Deset, devět, osm, sedm, ... nula." Kristýna se posadila a cítila se šťastná. Strach z ní opadl. Poděkovala panu Mokrému a šla domů. Tam už na ni čekal Petr. Objala ho a řekla: "Ani nevíš, jak sem šťastná!"