Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ten den byl už od rána podivný, bylo sice krásné sobotní odpoledne, ale zdálo se mi, že něco zvláštního visí ve vzduchu. Jelikož jsem zblázněná do astrologie, věštění z karet, hádání z ruky a dalších takových věciček, hned jsem vzala karty a dožadovala na nich odpověď, co mě dneska čeká a nemine. Hbitě jsem karty zamíchala, rozhodila do magického tvaru - a už to jelo. "Cesta, neštěstí, smutek, myšlenky, porozumění... "Co má jako tohle bejt? Kdo má tohle pochopit!? To je doopravdy pozitivní věštba. Tss." A jelikož kartám věřím jen tehdy, když mluví příznivě, pustila jsem věštbu z hlavy a šla ven s mým ratlíkem Benym. Venku bylo krásně - sluníčko bez mráčků - naprostá idilka, a tak jsme s Benym courali sem a tam, až jsme došli na místo, na kterém jsem snad ještě nikdy nebyla. Totiž - město, ve kterém bydlím, není až tak velké a navíc není možné, abych ho jako holka neměla prochozené. A proto mi přišlo velice divné, že toto místo neznám. Ale už odmalička miluju dobrodružství a tak jsme mu s Benym vyšli vstříc.
Ulice, do které jsme vešli, byla málo osvícená sluncem, celá pochmurná, stará a celkem strašidelná. Pomalu mi naháněla strach a já jsem pomalu litovala, že jsem do této ulice vstoupila, ale něco mě táhlo dál a dál do hlubin těchto ulic. Najednou Beny začal strašlivě vrčet. "Beny, co se děje?" "VRRRRR" "No tak, BENY, ticho!" Beny přestal vrčet, ale já jsem nechápala, co ho tak vyrušilo - vždyť kolem nebylo ani živáčka. Po chvilce mě náhle oslepila bílá záře a já spatřila velikánskou křižovatku - najednou tu bylo spousta lidí, aut, světel. Lidé tu chodili sem a tam, povídali si, míjeli se, loučili se - bylo tu tak živo. Stála jsem tam a koukala jako opařená, až mě probudilo to, jak se mi vodítko škubá z ruky. Poohlédnu se a vidím Bena, jak běží přímo pod auto. "Bene, Bene, Bene stůj. Bene, vrať se!" "KKKKRRRRCCHHH," marně slyším skřípat brzdy a pak jen tupý náraz. "NEEE!"
"Bene, Beníku, panebože on ho srazil" "Ježíši kriste, to si na toho psa nemůžeš dávat pozor," křičí řidič, který vylézá z auta, které Benyho srazilo, ale když vidí můj uslzený obličej, vzmůže se jenom na "Nebreč, to bude dobrý" a odváží mě i Bena k vetenáři.
Beník už je v ordinaci pěknou dobu a já sedím v čekárně a brečím jako malá holka - já, která jsem vždycky byla pro každou legraci, dobrodružství a nikdy jsem se ničeho nezalekla, natož abych brečela. Teď tady sedím a brečím. "Ach Beníku můj, kdybychom bývali do té ulice nikdy nevkročili - panebože vrať čas, prosím!" Z ordinace vychází doktor, ale bohužel mi říká, že to Beník nepřežil. V tu chvíli se mi podlamují kolena, ztěžka se sesunu na lavici a teprve teď mi dochází, jak mi můj pejsánek chybí. "PROČ, proč, PROČ?" říkám si pořád dokola, "co komu ta nevinná tvář udělala?"
Už je to půl roku, co se to stalo, a i když se teď více stýkám s lidmi, věrnějšího kamaráda než Bena už nadosmrti nenajdu. Kamaráda, co stál vždy s vámi, nevyzradil žádné tajemství a když vám bylo smutno, jen vám olízl tvář jako by vám říkal: "Vždyť máš přece mě!" Teď se ulicemi toulám sama a přemýšlím o světě, proč se to tenkrát stalo, až se mi do paměti vryla ta věštba, na kterou jsem chtěla zapomenout a ta křižovatka - křižovatka - křižovatky...vždyť to jsou vlastně osudy lidí... Když se lidé potkají, jejich cesty se překříží, tak jako křižovatka - každý má svoji cestu a je jen na osudu a náhodě, jak nám ji umetou. A tak se naše cesty kříží, rozcházejí, nastavují nám překážky a mi se s nimi musíme prát zuby nehty. A tak jsem se i já s Benem osudem dostala na křižovatku, kde se naše cesty rozešli navždy - na křižovatce, kterou jsem ovšem už nikdy nenašla...