Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho letního večera vyšel jsem si na procházku do parku. Byla taková tichá teplá noc. V parku nebylo ani živáčka, všichni byli patrně schovaní v pohodlí svého domova. V jednu chvíli jsem jim začal skoro závidět, to když se nečekaně v dáli zahřmělo. Ale poté byl znovu klid.

Sedl jsem si na starou rozviklanou lavičku, kde jsem nějakou dobu setrval. Odtud jsem měl výborný výhled na večerní oblohu pokrytou žlutými tečkami, hvězdami, uprostřed toho všeho svítil nádherný měsíc.
Pozoroval jsem nebe, doufaje, že spadne hvězda, aby mi splnila mé vytoužené přání. V těchto myšlenkách jsem si ani neuvědomil, jak rychle se změnilo počasí. Náhle totiž začalo pršet, a tak jsem musel vstát a ukrýt se pod nejbližší strom.

Leč pod ním mnou otřásla myšlenka, že co nevidět přijde bouřka, a být při bouřce pod stromem, to není zrovna dobrý nápad! Okamžitě jsem vyběhl zpod stromu, odkud jsem utíkal směrem k polím, tam snad bude bezpečněji...

Než jsem tam ovšem stačil doběhnout, ozvala se velká rána jako z děla.
"To byl určitě blesk," pomyslil jsem si, "takže bouřka je už velmi blízko."
Zpanikařil jsem a dostal obavy, abych nebyl zasažen. Náhle jsem spatřil menší díru v zemi, byla malá, ovšem člověk by jí mohl projít. Měl jsem omezené možnosti, a tak jsem to zkusil. Přiskočil jsem k ní ve snaze prolézt dovnitř. Po chvilce se to povedlo, i když těsně.
"Ven se asi už nedostanu," připustil jsem si.
Venku už hřměly blesky, slyšel jsem je, neboť narážely do země těsně nade mnou. Být ještě venku, už bych byl spálený na uhel.

V díře byla nesmírná tma, vyndal jsem si proto z kapsy svůj mobilní telefon a posvítil si. Zcela neočekávaně jsem zahlédl jakýsi tunel, jenž vedl kamsi do podzemí. Chvíli jsem váhal, ale pak se rozhodl, že půjdu dál.

Tunel byl malý a hodně úzký. Za pár minut jsem se ocitl ve větší chodbě, kde dokonce stál stůl a pár židlí. Připomínalo mi to podobné tunely, které ve Vietnamu stavěl Vietkong, aby se ukryl před americkými bombardéry.
Postoupil jsem do další místnosti, tam už jsem mohl jít zcela vzpřímeně. Zde se nacházelo pár sudů a nějaké bedny, patrně šlo o jakési skladiště. Dál už jsem pokračovat nemohl, poněvadž se tu náhle objevily zamčené dveře. Zvědavost mi však nedala, musel jsem se tam dostat. Uchopil jsem lopatu opřenou o sud a s velkou silou bouchl do jejich zámku. Nic. Zkusil jsem to ještě několikrát, bohužel zámek i přes to stáří stále držel jako nový. Vzdal jsem to.

Vrátil jsem se opět k tunelu, odkud jsem vyběhl nahoru. Díra se naštěstí asi vlivem působením bouřky a deště trochu roztáhla, takže prolézt dírou ven nebyl nakonec tak velký problém. Venku už panoval klid. Jen malinko poprchávalo. Zakrátko jsem se ocitl znovu na pěší cestě a namířil si to k domovu.

Až teprve druhý den ráno jsem si to vše sesumíroval. Pochopil jsem, jakou chybu jsem udělal, měl jsem ten zámek otevřít, třeba by tam byl poklad nebo mrtvoly vojáků, mohl to být i bunkr německé armády za války. Přesto jsem si to nechal zatím pro sebe, plánuji se tam totiž ještě někdy vrátit. Stále mi to dodnes nedochází, jaký jsem byl krůček od senzace.