Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Krvavá neděle (Bloody Sunday) byl masakr v Londonderry (neoficiálně Derry) v Severním Irsku, při němž 30. ledna 1972 příslušníci 1. praporu britského výsadkového pluku postřelili desítky účastníků protestního pochodu pořádaného Severoirskou asociací pro občanská práva
• 13 osob, z toho 7 nezletilých, zemřelo na místě, další oběť zemřela na následky zranění z daného dne později

Stojím na smluveném místě a čekám na přátele, napnutá jako struna. Pevně svírám svinutý transparent. Za chvílí to celé začne. Má první demonstrace.

Byl konec ledna. Chladný vítr mi ožehával tváře. Od úst mi šla pára, jak jsem těžce oddechovala. Po krátké chvíli jsem tam stála v obrovském davu. Počet demonstrantů dodnes není přesně znám, ale odhaduje se, že spolu se mnou se pochodu mělo účastnit asi dalších dvacet tisíc lidí. Celý dav byl veden vozem, který na sobě nesl nápis s jasným posláním: "Civil Rights Association".

Původní stanovená trasa, jež měla vést směrem k městské radnici, musela být kvůli armádním barikádám změněna. Vydali jsme se tedy nakonec směrem k Free Derry Corner.

Tehdy jsem na demonstraci byla se svými spolužáky a celou tu dobu jsme se snažili držet pospolu, než se kluci rozhodli jinak.
"Pojďme k radnici!" ozvalo se a než jsme je stihli zastavit, už se ztratili v davu.

Po nějaké chvíli se od radnice začal ozývat šílený křik a následné dunění vodních děl spustilo okamžitou davovou hysterii. Další průběh událostí mám už jen v mlze.

Pamatuji si, že jsem ležela na zemi. Kolem mě někteří lidé dělali to samé, druzí utíkali do všech stran. Měla jsem pošlapané celé tělo, ale od chladného betonu se odlepit nešlo. Celá ztuhlá s rukama na uších jsem cítila dunění výstřelů a dupajících těžkých nohou, jež poháněl boj o holý život. Nepamatuji si, zda jsem cítila strach. Nejspíš adrenalin, který mi tepal v žilách, zastínil veškeré vnímání následných událostí.

Nevzpomínám si, jak jsem se na druhý den ocitla v nemocnici. To, co si ale pamatuji, jako by to bylo včera a stále mi to vhání slzy do očí, byla jména obětí, které si ten osudný den vyžádal.

Všechny čtyři chlapce, kteří se od nás při demonstraci odpojili, moje spolužáky a kamarády, mi už navždy budou připomínat tváře nakreslené na zdech domů v Derry.

Nikdy nezapomenu na den, který se navždy zapsal do irských dějin. 30. leden 1972.