Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už do mých tří let jezdíme s rodinou na dovolenou do Českého ráje. Tak dlouho tam jezdíme a ještě nás to neomrzelo. Každoroční výlety jako jsou Kost, Humprecht, Sobotka nebo Trosky znám nazpaměť.
Bylo mi čtrnáct a já netušila, že tam potkám nějakou novou tvář. Vzpomínám si, že to byla sobota, kdy jsem se vydala do kempu okouknout místní vodu, koupit housky a podívat se, co se bude dávat v letním kině. Zdálky vypadala poměrně čistě (ta voda), ale zblízka jak bláto s vodou. Nic jiného mi nezbývalo, než dojít pro ty housky, které jsem měla za úkol přinést a jít domů. Housky bohužel neměli, tak jsem odkráčela domů. Ale na rohu do mě narazil nějaký kluk. Jak rychle běžel, tak do mě narazil takovou silou, že jsem se neudržela a spadla na zem. Zastavil se a začal mi pomáhat vstát a mezitím se i omlouvat. Měla jsem pár modřin a odřenou ruku, jinak dobrý. Hned po tom drtivém pádu jsem se chtěla podívat na toho kluka, protože jsem mu chtěla pěkně vynadat, ale když jsem se konečně podívala, hned jsem věděla, že je to láska na první pohled. Ani jsem nebyla schopna mu vynadat, jak byl pěknej. Modrý oči, nevinný pohled, pěkný vlasy a vypracovaný břicho a hlavně krásnej úsměv.
Když jsem konečně stála pevně na nohou, tak se mě zeptal, jestli bych nešla za to na zmrzlinu. Samozřejmě, že jsem proti tomu nic neměla a šla jsem. Cestou jsme si jen tak povídali. Jmenoval se Martin a bylo mu patnáct. Konečně jsme dorazili do cukrárny. Chvíli jsme se bavili a po chvíli mě šel vyprovodit domů. Rodiče se nic nedozvěděli, takže to bylo v pohodě.
Další dny jsem se s Martinem scházela pořád. Rodičům jsem nalhávala, že jdu za kamarádkou, kterou jsem si tam našla. S Martinem jsme chodili po lesích, při tom jsme se drželi za ruce. Prostě super randění.
Předposlední den jsme si dali schůzku ve dvě u cukrárny. Byla jsem tam přesně, ale Martin tam nebyl. Bylo mi to divný, na schůzky chodil vždycky dřív. Trochu jsem zazmatkovala, nevěděla jsem jeho číslo na mobil, ani kde bydlí. Hodinu jsem čekala, ale marně. Martin se neukázal. Tu noc jsem probrečela. Další den jsme odjížděli a já se naposled šla podívat k cukrárně, jestli tam nebude. Nikde žádná živá duše. Se slzami v očích jsme opouštěli tak krásný kraj. Martina jsem od té doby už nikdy neviděla. Bylo to smutný, ale rány se brzy zahojily. Zapomněla jsem docela rychle. I když pořád čekám, že se někdy objeví.
Od té doby nevěřím na "lásku na první pohled". A proto chci vzkázat těm, co se někdy setkají s podobným příběhem, ať si nejdříve vymění číslo. Bude to o trochu jistější.