Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zase začal nudný den, kdy jsem musela vstát a jet autobusem do školy. Bylo to obyčejné ráno jako každé jiné, ale přece jenom už v prvních minutách, když jsem vyšla z domu, jsem cítila, že bude zvláštní den a něco se přihodí. Nečekala jsem však, že se tak stane během krátké a někdy nekonečné jízdy autobusem.

Přišla jsem na zastávku a už z dálky jsem viděla, krásného kluka, líbil se mi. Postavila jsem se vedle něj a čekala na autobus. Autobus přijel, kluk se usmál a nechal mě nastoupit do autobusu před ním. Docela mě to překvapilo, v dnešní době. Potěšilo mě to, tak jsem šla a oplatila mu úsměv. Měl krásně modré a veliké oči. Každá holka by se v nich hned utopila. Posadila jsem se do autobusu na svoje místo, až dozadu. Sedím tam pokaždé. Přemýšlím, vzpomínám, jestli mám všechno do školy a najednou se ozve milý hlas a řekne: "Je tady volno, slečno?" Hbitě jsem zvedla oči, kdo mě obtěžuje, chtěla jsem být nepříjemná! Nemám ráda, když mě někdo vyrušuje, ale když jsem se podívala, byla jsem velmi mile překvapená, když vedle mě stát ten krásný kluk. Vykoktala jsem ze sebe: "Ano!" Posadil se a představil se mi jako Martin. Byl neuvěřitelně milý, snad láska na první pohled, bylo mi s ním krásně. Naše pohledy se pořád střetávaly, bylo to prostě super. Avšak z krásných pohledů nás vytrhnul prudký náraz autobusu.

Když jsem se probrala z šoku, vedle mě na podlaze ležel Martin. Tekla mu krev, nehýbal se, měl zavřené oči, nevěděla jsem, co mám dělat. Všude kolem lidé panikařili a já taky. Lidé křičeli, venku bylo několik mrtvých lidí. Řidič byl také mrtvý, všude byla krev, bylo to neuvěřitelné. Nevím, co se stalo, co se děje teď a co se bude dít. Ve zmatku jsem zapomněla na Martina, okamžitě jsem se vrátila k němu. Vypadal, že je mrtvý, jaký to strašný osud, když se mi konečně někdo líbí a já se líbím jemu, mám o něj během 10 minut přijít? Při té strašné představě se mi najednou zatmělo před očima.

Probudilo mě nemocniční světlo, které mi svítilo do očí. Slyšela jsem vzdálené hlasy, jak říkají: "To je to děvče z autobusu, které bylo vedle toho strašného atentátu, zemřelo tam moc lidí a ten chlapec též, chudák děvče, bude to pro ni rána!" Myslela jsem, že to byl sen, ale když jsem se probudila úplně, oznámili mi, že Martin zemřel. Bylo mi strašně. V nemocnici jsem musela být ještě celý měsíc, protože při nárazu jsem si něco udělala s páteří, tak si mě tam radši nechali na pozorování. Celé dny a noci jsem probrečela, protože mi umřel kluk, kterého jsem znala sice krátce, ale zamilovala jsem se do něho. Jak málo stačí, aby se člověk stal šťastným a také jak málo stačí, aby to bylo všechno horší, než to bylo.

Po měsíci jsem jela konečně domů z nemocnice. Do školy jsem ještě chodit nemohla, protože jsem musela odpočívat. Chodili mě navštěvovat kamarádky a kamarádi. Utěšovali mě, chtěli mě rozveselit, ale nic nepomáhalo. Jenom moje nejlepší kamarádka Verča mě někdy rozesmála tím, že začala vyprávět naše zážitky. Když se u mě stavila, byla jsem šťastná, protože jsem věděla, že přišla dobrá nálada a na chvíli zapomenu na Martínka.
Jednoho dne zazvonil zvonek a já šla jako obvykle otevřít. Za dveřmi stál Martin s kyticí růží. Málem jsem štěstím omdlela. Je živý, nemůžu tomu uvěřit. V nemocnici se spletli a byl mrtvý jiný kluk. Pozvala jsem ho dál a všechno mu pověděla. Je to už rok od té nehody a my jsme pořád spolu. Nehodu si neradi připomínáme, ale zase víme, že nás tak nějak dala dohromady. Moc se milujeme a doufám, že nám to ještě dlouho vydrží.