Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už nějaký ten pátek tu žiji a teď přišel zničehonic můj konec? Ne že bych neprožila krásný a dlouhý život, na to si nemohu stěžovat. Tento park mi byl opravdu skvělým domovem, o jakém se ostatním kolegyním na vlakovém nádraží může jen zdát. Vlastně jsem věděla, že to jednou musí přijít, ale když je to zčistajasna náhle tu, nemohu tomu stále nějak uvěřit a ztotožnit se s myšlenkou, že tu do roka bude místo mě stát cukrárna. Alespoň to jsem pochytila od těch pánů inženýrů v nažehlených sakách, kteří tu včera postávali a počítali, zdali je zde dostatek místa pro venkovní terasu nebo jen pro květinovou skalku. Je to vlastně zvláštní pocit, když víte, kolik času vám zbývá. Začnete si všímat maličkostí, které vás mohou dělat šťastnými, zatímco vy se rozčilujete nad přeplněným košem vedle vás, jenž zapomněli popeláři vyvézt.

Dnes jsem se rozhodla, že se s takovými malichernostmi už nebudu zabývat, nebudu si vyčítat ty dlouhé dny, kdy jsem nedocenila krásu světa a budu si vychutnávat každý paprsek dnešního ranního sluníčka. Je opravdu mimořádné počasí, jaké obvykle v březnu nebývá. Příjemné paprsky jarního slunce se mi opírají do mých kovových nohou a já pozoruji, jak se první gymnazisté loudají k vratům školy. Už teď se nemohu dočkat na mou oblíbenou část dne, kdy přijdou maminky s kočárky, v nichž mají své malé poklady a klábosí o tom, jak dětičkám rostou zoubky. Tyto dny mi budou opravdu chybět!