Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Leni, vstávej, je 7 hodin! Nemáš sbaleno. Jirka chce za chvíli vyjet," křičí mamka.
"Mami, mně se nechce. Ještě pět minut nebo radši deset. Mám nádherný sen," zamumlám pod peřinou. "Tak budeš vstávat, nebo ne!?" Proberu se a vzpomenu si. Dneska jedu s bráchou na hory. Vyhrál dva poukazy do Krkonoš a pojedu s ním. Je to človíček, kterého mám hodně ráda. Jedu s ním, protože se s ním rozešla přítelkyně. Nechápu, jak může mít krásný mužský s nádherným srdcem smůlu na ženské. Je starší o celých deset let. Když byl na vysoké škole, zůstávala jsem sama v pokoji a neměla si s kým povídat.
Celý den probíhá jak v cestovní horečce. "Jsi sbalená? Nechybí ti něco? Dobře si vše zkontroluj," poučuje mě mamka. "Mami, všechno mám v nejlepším pořádku," odpovím drze. "Mami, nech ji. Sama to pozná, když jí bude něco chybět," brání mě bráška. "Nezapomeň na slušné vychování. Víš, že ti je 16 let. Žádné vylomeniny. Jirko, hlídej ji. Lenka nemá ještě rozum a ty jsi byl vždycky víc zodpovědný," poučuje mamka. "Ano, mami. Dohlídnu na ni," odpoví brácha. "Děti, opatrujte se. Jezděte opatrně. Zmrzačíte se jen jednou." "Dobře mami," přikývnu. Dostaneme pusu na rozloučení. Mamka je smutná a začínají jí stékat slzy po tvářích. "Mami, budeme pryč dva týdny, nebudeme tam dva roky," upozorním. "Libuše, všechno bude dobré," přidá se do rozhovoru i taťka, který je silný optimista.
Odjíždíme. Jedeme bráchovým autem. Máváme na rozloučenou rodičům. Mamka se tváří nešťastně. "Ach jo, proč všechno bere z té horší stránky?" ptám se bráchy. "Buď ráda, že ji máš. Někdo tě má aspoň rád. Ve stáří na ni budeš vzpomínat s úsměvem." "Já vím." Vždycky jsem měla ráda domácí pohodu. Vím, že mě někdo doma čeká, že se mu po mně stýská. "Kdy už budeme na místě?" jsem nedočkavá. "Asi za dvě hodiny." Zbožňuji lyže, ale mám s sebou i snowboard, který jsem dostala k Vánocům. Konečně se naučím na něm jezdit. Přijedeme na stanovené místo odpoledne. Vybalíme si a jdeme na svah.
"Ségra, žádné lyže, budeš se učit na snowboardu!" Zkouším to tedy na snowboardu a jde mi to fakt hrozně. "Já se to nikdy nenaučím," vzdychám. "Naučíš." Večer chodíme do místního klubu. Nelíbí se mi tam. Brácha si prohlíží vysokou modrookou blondýnu. Bude mu 27 let a pořád se chová stejně. Jako by mu nestačila předešlá zkušenost. Samozřejmě s blondýnou... Brácha pokaždé naletí. Smějí se na sebe. Později spolu tančí. Zůstanu u stolu sama. Přijde za mnou oplzlý děda. Mám této zábavy dost.
Jdu do pokoje. Celá tato dovolená neprobíhá podle mých představ. Brácha je pořád se svou blondýnkou, dokonce spolu jezdí i na lyžích. Propadám beznaději. Připadám si hrozně osamělá. "Chci domů. Mě to tu nebaví," povídám si sama se sebou.
Rozhodnu se. Udělám si malý výlet. Začínají mi stékat slzy po tvářích. Jdu pořád do kopce. Celá uřícena dojdu na vrchol. Vidím obrovskou propast. Začínám mít strach. Co teď? Risknu to. Nasadím si prkno a zkouším sjet kopec. Rozjedu se. Nemůžu zabrzdit. Víc si nepamatuji. Proberu se. Hustě sněží. Všechno mě bolí. Pokusím se vstát a zjistím, že to nejde. "Pomoc," volám.
Přijde ke mně kluk a lehce mě nadzvedne. "Co tady děláš? Tohle je nebezpečný úsek!" Potom si už pamatuji teplou postel. Nade mnou stojí mladík. "Slečno, není vám nic? Co vás bolí? Proboha, proč jste tam šla? Bohužel budete muset tady zůstat, dokud se počasí nezlepší. Venku je hodně sněhu a hrozí lavinové nebezpečí." "Cítím se v pořádku." "Já jsem Lukáš." "Lenka, děkuji za vše. Kde to jsem?" "Jste na stanici záchranářů. Máme zde záchranářský tým." "Chci jít zpátky!" "Bohužel to nejde. Musíte tady zůstat! Je stav nouze." Znovu se mu zadívám do očí. Jsou výrazně tmavé a je v nich cítit soucit. "Kolik vás je tady na chatě?" zajímá mě. "Jsme tady čtyři záchranáři, pět lidí z personálu, jedna zdravotní sestra a doktor. Máme zde taky stejné dva borce jako ty. Oni dopadli mnohem hůř. Musím si odskočit." Přikývnu. Celý den probíhá hrozně. Nudím se, koukám do stěn. Bolí mě noha. Pohlédnu na své unavené tělo. Zůstaly mi modřiny, ale jsem zdravá a celá.
Druhý den se procházím po chatě. Vkročím do místnosti, kde hraje televize. Je tam Lukáš. "Zůstaneme tady pěkně dlouho," řekne mi Lukáš. "Já se mám vracet domů už za 7 dní. Mám na chatě bratra." "Proč jste sem lezla?" "Měla jsem krizi, někdy stačí i hádka. Potřebovala jsem být sama. Je to první dovolená bez rodičů. Brácha ji vyhrál a vzal mě. Už odmala jsme si velice blízcí." Povídala jsem si s Lukášem dobré dvě hodiny. Ten čas s ním utíkal rychle a příjemně. K večeru jsme hráli karty. Cítila jsem se skvěle.
Večer při usínání nemůžu zapomenout na Lukáše. Na první pohled nevýrazný, ale hodně příjemný a milý. V noci mám hezký sen. Procházíme se lesem za svitu měsíce. Vkročíme do lesa a potom mě něco hrozně zabolí. Probudím se. "Au, má noha." Špatně jsem se otočila. Mám křeč, cítím nesnesitelnou bolest. Protáhnu bolavou nohu a konečně bolest povolí. Usínám.
Ráno se vzbudím. Kulhám pro snídani. Mám hrozný hlad. Cestou potkám Lukáše. Najíme se spolu. Jdeme do klubovny. Díváme se na televizi a povídáme si. Je s ním veliká legrace. Bavíme se skvěle. Cítím vnitřní uspokojení. Nastane ticho, trapná chvilka. Podíváme se do očí. Vidím v nich maličké jiskřičky štěstí. Celá se chvěji. Nevím, co bude dál. Začíná se přibližovat a políbí mě. Nádherný polibek. Já se zamilovala. Vím to. Je to ten nejkrásnější polibek. Cítím v něm něhu, lehkost. Pomalu se odtrhne a dívá se mi do očí. "Nevím, co říct, ale já se neovládl." "Vždyť to bylo krásné!" "Promiň, musím být na chvíli sám..." Nerozumím jeho chování. Co jsem udělala špatně? Nechápu. Koukám se do okna zamyšlená. Promítám si všechno od začátku. Ze snění mě probere Lukáš. Dívám se na něho nechápavě. Nemusím mu ani říkat, že chci vysvětlení. "Já se ti moc omlouvám. Jsi strašně krásná a skvělá. Já potřebuji čas. "Proč?" "Před dvěma týdny jsem se rozešel s přítelkyní. Byl to moc krutý konec." "Co se stalo?" "Byla mi nevěrná s mým nejlepším kamarádem. Jednoho dne jsem přišel rychleji z práce. Chtěl jsem ji překvapit. Vejdu do pokoje, slyším vzdechy z ložnice. Vejdu. Potom si pamatuji jen závěj slz. Hrozně jsem ji miloval. Vždycky jsem si myslel, že mezi námi je všechno v nejlepším pořádku. Záleželo mi na ní. Víš, já nechci mít někoho jako náhradu. Později bych toho mohl litovat." Obejmu ho. "Neboj, já tě miluji. Nechci tě ztratit."
Na chatě jsem již šestým dnem. Jsem nejšťastnější. Veškerý čas trávím s Lukášem. Procházíme se kolem chaty. Počasí se pomalu zlepšuje. Díváme se na televizi. "Zítra půjdeme k vám do ubytovny. Bratr je celý nedočkavý." Smutně se na něho podívám. "Já nechci jít nikam. Chci být pořád s tebou. Mám tě ráda. Slib mi, že se nerozejdeme." "Já tě taky mám rád. Není mi ale jako tobě - šestnáct, bydlíme od sebe sto kilometrů, můžeme se scházet možná jednou do měsíce, ale víc ne." Rozpláču se. "Zůstanu s tebou. Utečeme." "Ty se mi jenom zdáš, Lenko, my nejsme v animované pohádce. Teď to říkáš. Začneš chodit do školy, na diskotéky. Najdeš si nového partnera." "Ty mě nemiluješ, myslíš jen na sebe." Rozpláču se. Nechci ho už vidět. Nenávidím ho. Celou noc pláču.
Ráno se probudím. Nad mou postelí stojí brácha. "Ahoj, jak se máš? Už je líp? Jak to vypadáš? Celý týden tady odpočíváš. Nezavoláš. Nevypadáš zdravě. Jsi bledá," stará se. "Dneska mi není dobře." "Obleč se. Zvládneš ten svah sejít?" "Jo zvládnu." "Zítra odjíždíme. Byla to velká dřina sem vyjít. Neuvěříš, jak jsem se zadýchal," snaží se mě povzbudit. Sbalím si věci. Rozloučím se s lidmi. Lukáše nespatřím. Nechci ho hledat, netoužím ho už nikdy vidět. Nenávidím ho!
Celý poslední den jsem nemluvná. Sbalím si věci z ubytovny. Nechci se jít večer bavit. Jsem ráda, že mám klid. Ráno posnídám. Rozloučíme se. Brácha se stejně věnuje své blondýně. Jsem psychicky na dně. Sedím v autobusu. Venku vidím Lukáše. Zapomenu na veškerou bolest. Mává mi. Chci jít za ním. Autobus se rozjíždí. Otevřu okno. Lukáš na mě volá: "Já ti nechtěl ublížit. Odpustíš mi?" Pošle mi vzdušnou pusu. Já jemu taky. "Odpouštím ti." Autobus se baví. Je mi krásně, ale i špatně zároveň. Vzpomněl si. Nejsem mu lhostejná, ale nikdy ho už neuvidím. Tím končí prázdninový románek. Čas plyne a ve mně stále dříme stará láska. Byl to ten pravý?