Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Představme si les. Co se vám vybaví jako první, když slyšíte toto slovo? Strom? Ptáci? Houby? Mech? Ticho? Klid? Co se ale v lese skutečně skrývá? Zatímco my chodíme do přírody, abychom utekli od problémů, filmaři používají les jako jedno z nejhrůznějších a nejtajemnějších prostředí. Co před námi tedy příroda skrývá? Je les skutečně tak strašidelný a plný nestvůr? Jsem jedna z mála lidí, kteří tajemství lesa odhalili.

Je to už dávno. Byla jsem dítě. Možná právě proto jsem mohla odhalit všechna ta tajemství. Bylo mi tenkrát asi šest let a tatínek mě vzal do lesa. Učil mě lézt po stromech, skákat přes potok a chodit po kládách. Později mi ukazoval různá zvířátka a rostliny. Když jsme si udělali pauzu a dali se do jídla, pocítila jsem silnou potřebu být chvíli sama. Nikdy se mi to ještě nestalo. Samotu jsem nesnášela, ale ten pocit byl zvláštní a silnější než já. "Taťko, já si na chvilku odskočím. Za chvilku jsem zpátky." Nečekala jsem na odpověď a zaplula do prvního křoví.
Větve rostly tak blízko u sebe, že jsem se skoro nemohla pohnout. Rukama jsem větve odhrnula a vyšla na palouček. Zůstala jsem překvapeně stát. Prudce jsem pustila větve, až mi poškrábaly ruce. Jindy bych už plakala, ale tentokrát jsem měla oči plné té krásy, že jsem na pláč zapomněla. Světlo zářilo jako nikdy. Tráva nebyla zelená, ale měla stříbřitý odstín. Spousta motýlů okolo mne poletovala. Jejich křídla se třpytila natolik, že mě oslepovala. Najednou se přede mnou objevil překrásný bílý kůň a za ním zlatá srna. Popravdě řečeno, ten kůň mě zaujal víc. Moje dětské oči zářily štěstím jako ještě nikdy. O takové kráse se mi zdá každou noc.
"Anežko, chceš si s námi hrát?" zeptal se mě milý, příjemný, ženský hlas. Zprvu jsem myslela, že je to máma, ale to na mě mluvil ten koník. Rozběhla jsem se k němu, ale uletěl. "Chceš-li, naučíme tě také létat!" řekla s úsměvem zlatá srna a také vzlétla. Ani nedovedu popsat, jaké jsem v tu chvíli měla pocity. Nemohla jsem se dočkat, až poletím nad korunami stromů. To není možné, já budu létat se zlatou srnou a koníkem. Letěli přede mnou a já se je snažila doběhnout, abych je mohla poprosit, ať mě naučí létat. Běžela jsem pro stříbřité trávě. Bylo to jako ve snu. Ale najednou...
Zmizela mi půda pod nohama. Padám. Náraz nebyl tak silný. Podívala jsem se nahoru. Ta jáma, do které jsem spadla, je snad pět metrů hluboká. To nemůžu nikdy dokázat. Nevyšplhám nahoru. "No tak, Anežko, ty to dokážeš," řekla srnka a sklonila hlavu do jámy. "Zavři oči. Na nic nemysli. Jen na to jedno. Nemysli vůbec na nic a prostě jen leť," řekla a vzlétla do oblak. Tak dobře. Zavřela jsem oči a velmi se soustředila. "Letím, já letím..." opakovala jsem si potichu stále dokola. "To nejde," postěžovala jsem si a otevřela oči. Nestála jsem na zemi. Vznášela jsem se pár centimetrů nad ní. Já létám. "JÁ LÉTÁM! Jééé," křičela jsem. Rychlostí blesku jsem vylétla z jámy a rozlétla se po prostoru louky. Srnka s koníkem mě následovali. Létali jsme společně sem a tam. Byla jsem jako ve snu. Ten překrásný pocit. Připadala jsem si tak svobodná. Nic mě neomezovalo. Zemská přitažlivost pro mě v tu chvíli byla úplně cizí.
Snesli jsme se zpátky na zem. Pocity vzrušení se ve mně míchaly. Byla jsem jako činná sopka, která brzy vybuchne. A vybuchla jsem hned vzápětí. Svalila jsem se na zem a hrozně jsem se smála. Nikdy v životě jsem se tolik nesmála. Nemohla jsem přestat. Hladila jsem stříbřitou trávu a sledovala blyštící se motýly. Srnka se ke mně sklonila: "Je krásné vidět takhle šťastné dítě." "Pravda, není nic krásnějšího než dětský smích," přidal se koník a já se stále řehtala. Zvedla jsem oči k nebi a smála se ještě víc. "Anežko, nepřemýšlela jsi proč jsi tady? Proč jsi pocítila potřebu být sama? Proč jsme ti ukázali tajemství lesa?" řekla najednou srna a koník se opět přidal: "Ano. Neodhalujeme naše tajemství jen tak někomu. Pečlivě si vybíráme, komu se ukážeme. Je to vždycky člověk, který nás potřebuje. Třeba proto, že se trápí a je smutný." Náhle jsem se smát přestala. "Copak já jsem smutná?" "Teď už ne," řekl koník, "ale byla jsi. Smutek tě pronásledoval už dlouhé měsíce. Bylo nám tě líto. Proto jsme tě pustili k nám, abychom tě smutku zbavili." Srnka s lítostí v hlase řekla: "Víš, Anežko, je to už sice několik měsíců, co tě maminka opustila, ale ty ses začala utápět v zármutku. Byla by škoda zameškat život. Maminka tě přece vidí." O čem to mluví? "Mě maminka neopustila. Je stále se mnou. Slíbila mi to. Je jen na jiném místě." V tu chvíli jsem si uvědomila, že mají pravdu. Maminka zemřela před čtyřmi měsíci při autonehodě. Proto mě tatínek vzal do lesa, aby mě konečně donutil něco dělat. Před tím jsem totiž jen ležela v postýlce a plakala. V očích mě začaly pálit slzy.
Obraz se mi rozmazával, ale nezmizel. Zdáli k nám něco plulo. Vypadalo to jako nějaká víla z pohádky. Vznášela se pár centimetrů nad zemí a pohybovala se ladně. Otřela jsem si slzy a podívala se jí do tváře. "Mami? Maminko?" vykřikla jsem nadšením. Byla to ona. Jsem si tím stoprocentně jistá. Dívala se na mě a s úsměvem mě hladila po vlasech tak, jak to dělávala, když jsem usínala. Začala tančit. Přidala jsem se k ní. Společně jsme pluly mezi stébly krásné trávy. Zpívala mi. Bylo mi krásně. Po chvíli jsme se zastavily: "Anežko, vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš tatínkovi pomáhat. Teď už víš, že jsem ti pořád nablízku. Mám tě moc ráda. Nikdy na to nezapomeň." Její obraz se začal rozplývat. Mizí. Mizí mi před očima. "Mami, ne. Počkej ještě." "Nejde to, drahoušku. Už musíš jít. Tatínek tě hledá. Pamatuj na má slova." Byla pryč. Je pozdě. Oči se mi zalily slzami. Lehla jsem si na zem, zavřela oči a tiše vzlykala.
"Anežko? Anežko." Někdo mě zvedal z vlhké země. "Mami?" nebyla to máma. Byl to taťka. Díval se na mě plný strachu a zároveň štěstí, že mě našel. Držel mě v náručí a pevně mě objal. "Mluvila jsem s maminkou," řekla jsem mu. "Ale jdi ty brepto." "Ne, vážně. Pozdravuje tě." "To je hodná. Tak půjdeme domů na horkou čokoládu, co?" odnášel mě z lesa a já mu přes rameno hleděla na místo, kde jsem spatřila tajemství přírody. Na setinu vteřiny jsem ještě jednou spatřila zlatou srnku s bílým koníkem. Snad to nebyl jen sen.

Dnes už jsem dospělá a jediné místo, které zažene můj smutek, je les.