Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už od narození žiji se svými rodiči ve městě. Rodiče zde mají dobrou práci, ale obětují jí i mnoho volného času. Máme sice alespoň jedenkrát do roka dovolenou, ale to jezdíme většinou do zahraničí. Už dlouhou přemlouvám rodiče přemlouvám, abychom si nějaký víkend zpříjemnili výletem do přírody.
Když jsem byla ještě malá, jezdila jsem na prázdniny k babičce a dědovi. Ti měli domeček nedaleko Benešova. Domek to nebyl velký, ale jeho předností bylo, že stál skoro na samotě, obklopen lesy. V těchto lesích stával ještě jeden opuštěný dům, ke kterému jsem si chodívala hrát. Nikdy jsem nešla dovnitř, protože se zdál neobydlený už mnoho let a na dveřích byl velký zámek. Hrávala jsem si s ostatními dětmi hlavně v zahradě tohoto domu.
Jednoho dne se po okolí rozšířila zpráva, že v tomto osamělém domě údajně žil nebo dokonce žije muž, který měl zavraždit svou ženu a ukrýt ji někde na zahradě. Dům byl několikrát pečlivě prohledán, ale nikoho nenašli. Rodiče nám zakázali tam dál chodit. Jelikož zakázané ovoce nejlépe chutná, chodili jsme do zahrady dál. Někdy se nám dokonce zdálo, že nás někdo pozoruje oknem, ale když jsme se zadívali pozorněji nikdo tam nebyl.
V mých asi 12 letech moji prarodiče zemřeli. Domek se prodal a já od té doby chodím na procházky alespoň do městského parku.
Po mém neustálém přemlouvání rodičů jsme jednoho letního rána konečně vyrazili na výlet. Měli jsme v plánu procházku po lese a houbaření. Jako místo výletu jsem zvolila benešovské lesy, po kterých se mi tak stýskalo. Chtěla jsem si zavzpomínat na dětství a podívat se na dům, který patřil dědovi a babičce.
Sobotní ráno bylo slunečné a svěží, a tak nám cesta uběhla rychle. Zanedlouho jsme zastavili na polní cestě, která vedla do hlubin lesů a k místům mého dětství. Vyndali jsme batohy se svačinami a repelenty z auta a vyrazili. Nejprve cesta vedla polem s obilím a pak už se ztrácela v hustém, příjemně chladivém lese. Záměrně jsem se vydala směrem, kde stával dům hrůzy. Po chvilce jsem se ztratila rodičům z dohledu. Situace začala být jako z hororu: Zarostlá cesta se klikatí ke kamennému schodišti starého osamělého domu. Právě zde žije už dlouhá léta údajný vrah. Z dálky jsem zaslechla volání: "Terezko, kde jsi, ozvi se!" Ale já neodpověděla na volání rodičů, má zvědavost byla silnější.
Vstupní dveře byly stále dobře zamčené a zabezpečené od prohlídky, která se tu konala před mnoha lety. Obešla jsem dům, kde by podle mých vzpomínek, měl být zadní východ. Zkoušela jsem se dostat dovnitř, ale dveře nepovolily. Zaslechla jsem za sebou kroky a, než jsem se stačila otočit, vše se kolem mě zatemnilo a já ztratila rovnováhu.
Probudila jsem se v nemocnici s hroznou bolestí hlavy. Rodiče seděli u mé postele. "Co se stalo mami?" vyptávala jsem se hned. "Někdo mě praštil do hlavy, viď. To byl určitě ten člověk, co se tam schovával a co před lety zabil svojí ženu," vyhrkla jsem. Rodiče na sebe na mě nejdřív udiveně zírali a pak se začali usmívat." To si doplatila jen na svoji vlastní zvědavost," řekl tatínek a doplnil: "Uhodila jsi se sama o snížený trám ve dveřích." Po chvilce přišel doktor, který mi řekl, že jsem měla opravdové štěstí. Kdyby mě rodiče hned nenašli a neodvezli do nemocnice, mohla jsem dopadnout hůř.
Od této doby jsem se do lesů kolem Benešova nikdy nevrátila. Jen někdy mívám sen, jak jdu zarostlou cestou, která se klikatí ke kamennému schodišti starého osamělého domu.