Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdyby se toho rána vítr zase neproháněl mezi korunami stromů a nesfoukl s sebou několik listů, co už se neudržely, ležel bych teď někde zadupaný v zemi. I já jsem ten lístek, kterého si odnesl vítr. Myslel jsem si, jaký jsem chudák, když jsem plul v tom neviditelném, ale hrozně silném vichru a můj strom se mi pomalu ztrácel z dohledu. Pode mnou se střídaly louky, kopce a několik lesů, ale já jsem letěl stále dál. Dál od mého stromu.

Ten vítr si se mnou pohrával jako s horkou bramborou. V jednu chvíli mě zavál napravo, v další okamžik zase nalevo. Občas jsem se srazil s nějakým smetím nebo dokonce s hmyzem, který poletoval vzduchem. A potom, když už to bylo k nesnesení, ten protiva vítr zmizel a já padal k zemi. A jak jsem tak padal, všiml jsem si, že se krajina hodně lišila od té, jíž jsem znal. Kolem už se nerozprostíraly travnaté louky, ale špinavé silnice. Nezpívali zde ani žádní ptáci, ale ječely tu motory aut a motorek. Modré nebe bylo zamlžené kouřem ze všech těch komínů a výfuků. A aby toho nebylo málo, v celém tom blázinci ještě pobíhali lidé.

Už jsem se málem dotýkal ušmudlaného chodníku, když vtom mě vítr odfoukl stranou. Doplachtil jsem přímo do něčích kudrnatých vlasů. Čekal jsem na vítr, až mě sfoukne zase jinam, jenže nic se nestalo. Zaseknutý ve vlasech nějaké dívky jsem čekal co bude dál. Nakonec jsme došli do nějaké teplé místnosti, kde si mě všimla a shodila na zem. Dopadl jsem na dřevěnou podlahu a po dlouhé době jsem se cítil v bezpečí a v klidu. Tenhle pocit mi však nevydržel dlouho, protože ta holka se po nějaké chvíli přiřítila s koštětem a spolu s jiným smetím mě dveřmi vyhostila ven.

Nestihl jsem ani dopadnout na zem a už si se mnou opět pohupoval vítr. Stejně jako na začátku jsem letěl pořád dál a dál. Minul jsem hlučné a špinavé město a vracel se k loukám a lesům.
"Vracím se!" zavýskl jsem. Najednou mi nevadilo, jak se mnou vítr lomcuje z jedné strany na druhou. Už jsem se nemohl dočkat, až dopadnu na moji milovanou větvičku. Jenže místo louky a mohutného kmene s kvetoucí korunou se přede mnou rozprostřel obraz jako ze zlého snu.

Spatřil jsem bláto a pařez, kolem něhož byly poházené větve a udupané listy. Všude byli lidé a řezali můj strom na kousky. Ach, kdybych měl srdce, tak by snad puklo, a kdybych alespoň mohl plakat, udělal bych to. Zkrouceného bolestí mě vítr přenesl nad mým mrtvým stromem. Nechal jsem se unášet dál. Ještě teď pluji vzduchem a vlastně nevím kam. Myslím na svoji pokroucenou větvičku a na to, kam mě asi vítr donese teď.