Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vzpomenu-li si na dobu, kdy jsem byla ještě menší, tak vždy, když zazněla slova lyžařský výcvik, běhal mi mráz po zádech. Hrozně jsem se bála tam jet, protože bych si nerada zlomila nohu nebo si vyslechla posměch ostatních, že mi to na lyžích nejde. Proto jsem se z toho vždy jednoduše vykroutila...

Loni se to ale nepovedlo. Nezbylo mi tedy nic jiného než chtě nechtě jet. Měla jsem strach. Ale ten jsem časem překonala, když jsem zjistila, že spousta ostatních má stejný problém jako já. Tím pádem jsem se kupodivu začala na hory i těšit. Zanedlouho jsem zjistila, že vlastně nemám co na sebe. Zajely jsme proto s mamkou do města koupit vše, co bylo potřeba. Den před odjezdem na hory jsme ještě sjely do půjčovny pro lyže a helmu... Všechno bylo připraveno, už zbývalo pouze několik hodin do odjezdu. Stačilo jen usnout, jenže já se těšila natolik, že jsem nemohla ani dospat, takže se to neskutečně vleklo.

Nastal den "D", den odjezdu. Sraz jsme měli v pondělí v 8:00 hodin před školou. Byla docela sranda sledovat, jak tam všichni čekají a mají vedle sebe položené velké tašky, které ani nemohou unést a k tomu ještě lyže. No co, já nebyla o nic lepší! Když přijel autobus, začali jsme pilně a pokud možno co nejméně chaoticky nakládat věci. Zanedlouho jsme mohli vyrazit. Během cesty bylo celkem veselo. Všichni byli zvědaví, jak bude vypadat chata uvnitř, kolik bude sněhu a hlavně jak to bude všechno probíhat. Po malém bloudění jsme konečně dorazili na místo, vylezli z autobusu, protáhli se a začali zase vykládat. Poté jsme šli ihned na chatu, která se jmenovala Děvín, a začali se zabydlovat v našem novém "domově". Už jen při této činnosti jsme se nasmáli až až. Taky kdo by se nesmál, když se pod někým prolomí postel sotva přijde na pokoj! Netrvalo dlouho a páni učitelé si nás zavolali do společenské místnosti, aby nás seznámili s tím, jak bude celý pobyt na horách probíhat. Když nás propustili, šli jsme se vybalit, nachystat lyže a hurá na sjezdovku.

'Ojéé, už je to tady, poprvé v životě se postavím na takovéhle lyže,' říkala jsem si v duchu, jakmile jsme došli ke sjezdovce. Ale docela jsem se i těšila, až vyzkouším něco nového a doufala, že mě to třeba začne i bavit. Byli jsme rozdělení do dvou skupin. Nejprve jsme se na kraji sjezdovky učili stát na lyžích, zvedat se ze země apod. Tímto způsobem výcvik probíhal i následujících několik dní, kdy jsme se už pomalu začali přesouvat na sjezdovku a učili se držet rovnováhu; pokud možno tak, abychom neohrožovali ostatní lyžaře.

Celý den na horách probíhal asi takto: Ráno kolem 7. hodiny jsme vstali a šli na snídani, poté se hned nachystali a vyrazili na sjezdovku. Ve 12:00 hodin jsme měli oběd, pak jsme si mohli chvíli odpočinout a trochu usušit naše oblečení z dopoledního lyžování. Občas se nám to povedlo až moc a skončilo to připečeným oblečením na topení... Po odpoledním lyžování jsme se zpět na chatu vrátili až na večeři, po které následoval už jen zasloužený odpočinek. I když trochu málo povinností tam přeci jen ještě bylo, třeba nám páni učitelé (nebo naopak my jim) připravili nějaký program, jako například hry, přednášky apod. Ale nemyslím, že by se tento večerní program dal nazvat povinností. Bylo to spíš takové zpříjemnění a vyvrcholení celého dne. Dostávali jsme třeba čestná uznání. Já mám jedno "za prolitou krev při zkrášlování lyžařského oděvu". A byla tam i spousta dalších a mnohem záživnějších čestných uznání, než jaké jsem měla já - třeba "za názornou ukázku párového pádu"... Po večerním programu se zpravidla šlo již umýt a spát (což se ovšem občas taky nepovedlo). Nechápu někoho, kdo si myslí, že když bude honit bandu puberťáků celý den po sjezdovce, že si pak jen spořádaně lehnou a budou "chrupkat" jako nemluvňátka!? Takové lidi předem ujišťuji, že se jim to nepovede. Jasným důkazem toho je, že nás chodil pan učitel třeba ještě v jednu hodinu ráno napomínat, ať už jdeme spát nebo ať aspoň tolik nehulákáme...

A vrátím se ještě na sjezdovku, kde jsme pochopitelně zažili nejvíce zážitků. Nejlepší to na ní stejně bylo až tehdy, kdy už jsme uměli lyžovat dostatečně dobře na to, abychom celí a ve zdraví dojeli dolů a pak zase lanovkou nahoru.
Hodně jsme se rovněž nasmáli při nakupování permanentek. Několika jedincům totiž dělalo očividně problém toto záludné slovíčko vůbec vyslovit, a tak když si šli permanentku koupit, občas měli i takovéhle přání: "Jednu spermamentku, prosím." Z toho se myslím musel za břicho popadat i ten pán, co řídil vlek.

Když jsme byli unavení nebo nám byla zima, velice rádi jsme zavítali do bufetu, který byl hned pod sjezdovkou. Tam jsme nabrali síly a šli zase lyžovat.
K lyžování myslím patří nevyhnutelně i karamboly a těch bylo nespočetně. Pár si jich ještě pamatuji. Tak třeba když Míša lyžovala tak pilně, až se jí z toho roztrhly kalhoty...to sice nezní až tak hrozně, ovšem jen za předpokladu, že ty kalhoty nemáte roztržené po celé délce nohavice a neleze vám z nich zadek! A ještě k tomu vás pan učitel odmítá pustit jít se převléknout... Nebo když Venďa sjela celou sjezdovku "šusem" a dole to nestihla ubrzdit, takže svůj sjezd zakončila až na cestičce u bufetu, která vedla napříč prudkým kopcem pod sjezdovkou. Tahle cestička se bohužel stala osudnou i Lucce, která když po ní šla, vyhodila si koleno. I na mě došlo, a to když jsem se - nejspíš z bezohlednosti - srazila s Téjou. Hůř na tom ale byla ona, protože sjela půlku té nejprudší části sjezdovky po zadku. Naštěstí se jí nic nestalo, ale do konce kurzu jsem už musela jezdit vždy kus před ní, aby mě měla dostatečně pod kontrolou.

Myslím si, že kdybych měla vypsat opravdu všechno, co se nám na lyžařském výcviku přihodilo, bylo by to na několik dalších stran. A některé věci by asi měly raději zůstat v tajnosti...

Nejspíše by se nenašlo moc lidí, co by řeklo, že si hory pořádně neužili. Bylo krásné počasí, sníh nám taky stačil, srandy nebyly kopce, ale rovnou hory. A těch zážitků...nespočetně. Jak jsem psala na začátku, hodně z nás jet vůbec nechtělo, protože se bálo buď posměšků, nebo že jim lyžování nepůjde. Pravda je ovšem taková, že se nikdy nikdo nikomu neposmíval za to, jestli mu to jde hůř nebo líp. Všichni se naučili přinejmenším trochu jezdit na lyžích a nenašel se nikdo, kdo by tu sjezdovku nesjel. Všichni si z kurzu něco odvezli, ať už to bylo ponaučení, dobré vzpomínky, nebo jenom čestné uznání. Asi můžu za všechny říct: "Bylo to tam super!!!" A kdybych měla mluvit sama za sebe? Řekla bych, že se opravdu těším, až zase napadne sníh a budeme moci opět vyrazit na nějaký ten kurz do Orlických hor nebo na nějakou jinou sjezdovku tady u nás v Čechách.