Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl takový běžný pracovní den, ráno jsem vstal v půl páté jako obvykle, umyl se, vyčistil si zuby, upravil se a oblékl, načež jsem vyšel do toho věčného blázince. Právě odbila půl šestá...

Po cestě jsem si ukousl ze sýrového rohlíku, což jsem považoval za snídani. Lidé starší školy jsou navyklí ráno snídat nějaký ten chleba s máslem, popřípadě slaninou, a k tomu teplé kafe. Mně stačí obyčejný rohlík zapitý minerálkou. Někdo tím u stolu stráví i půl hodiny navíc, já vlastně ani minutu.
Jakmile dojdu na zastávku autobusu, postavím se do řady, kde již nedočkavě čeká nejméně 10 lidí. Do pěti minut, kdy má autobus přijet, jich přijde ještě dalších deset. Já přitom zatím dojídám svou snídani.

Po chvíli přijede autobus a lidé netrpělivě postupují dovnitř. Kdekdo pohlédne na hodinky, autobus totiž přijel o minutu později. Pro některé je to hrůza, za sebou jsem slyšel i nadávky na řidiče: "Ať jezdí včas!" nebo "Má jezdit podle řádu a ne podle sebe!" Říkám si jen: "Bože, bože..."

Jakmile se dav nasoukal dovnitř, autobusák šlápl na plyn a snažil se zpoždění dohnat, zřejmě slyšel remcání cestujících. Jak tak stojím u dveří a pohlížím z okna na les, kterým projíždíme, pomyslím si: "Ta příroda je snad jediná normální!"

Po necelé půlhodině autobus dorazil do konečné zastávky, odkud se valná většina cestujících vyvalila jako sudy z náklaďáku, jen pár rozumných klidně vyšlo z autobusu, včetně mě.
Poté jsem se odebral k tramvaji, tam už postával hlouček lidí, někteří si četli, jiní si hráli s mobilem nebo se jen tak koukali na procházející lidi. Já se opřel o zábradlí a pozoroval projíždějící vozy. Za pár minut do zastávky přijela tramvaj, z níž vylezlo jen pár lidí, přesto ale byla přervaná až k prasknutí. Naštěstí za tři zastávky vystupuji.
Cestu jsem vydržel, ani jsem již nevnímal cpoucí se lidi, kteří do mne pořád tlačili. Když jsem byl venku, pořádně jsem se nadechl, jako kdybych vyšel z bunkru.

Následně jsem šel asi sto metrů rovně po poloprázdné uličce, na jejímž konci stála obrovitá budova v kubistickém stylu, to byla má práce.
Jakmile jsem vešel do dveří, řekl jsem si: "Konečně mám od lidí zase na několik hodin pokoj, než opět pojedu zpátky domů..."