Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Blížil se konec srpna a Mach s Šebestovou si vesele vykračovali s Jonatánem po parku. Sluníčko jim hřálo do zad a po vánku nebylo ani vidu, ani slechu. Najednou Mach povídá: "Poslouchej, Šebestová, vždyť my už půjdeme za chvíli do školy, všímáš si? No registruješ to vůbec?" Šebestová se jen lehce pousmála, neboť do školy se vždy velice těšili. Letos však budou chodit do jiné školy, jelikož byli se samými jedničkami přijati na gymnázium. Zato Horáček s Pažoutem pořád sedí ve své lavici, zlobí, a ani doteď neznají malou násobilku.

3. září zazvonil Mach na Šebestovou, ta jako vždy "sjela" dolů po zábradlí, a vydali se spolu do nové školy, novou cestou. Když stáli před budovou gymnázia, Mach se zalekl a povídá: "Poslouchej, Šebestová, to je nějak moc veliký a něco mi říká, že sem Jonatána brát nesmíme." Šebestová jen dlouze přikývla a jala se otevřít dveře. Ty se ani nepohnuly. "Zavřeno? Ve všední den? Skoro o půl osmé?" pravil Mach a zkusil znovu otevřít. Marně. Náhle k nim přišel zdejší žák a říká: "To nemáte čip?" "Nemáme, co to je?" divila se Šebestová. Student vytřeštil oči a otevřel dveře. Vešli. Mach okamžitě pospíchal do kouta, vytáhl kouzelné sluchátko, a to mu vše vysvětlilo. Již chytřejší Mach a rovněž chytřejší Šebestová začali šlapat po schodech nahoru. "5.A , naše nová třída, kdo tam asi bude!?" ptal se Mach.

Bylo již po zvonění, když naši kamarádi našli ty správné dveře. Zaťukali a polekaně vstoupili. Za katedrou seděla paní třídní učitelka. Šebestová si pomyslela, že mají stejné vlasy a tedy že si budou rozumět. Paní učitelka vstala a začala se usmívat. Představování probíhalo skvěle. Děti 5.A byly poněkud překvapené a neustále si mezi sebou špitaly. Mach a Šebestová se posadili do volné lavice.

S dětmi ve třídě začali ihned vycházet a rozuměli si s nimi. Uplynulo několik dní, než Mach s Šebestovou poznali, co a jak zde na gymnáziu chodí. Se vším byli spokojeni, až na některé vyučovací hodiny. Nastala hodina biologie, vešla paní učitelka, dva žáky vyzkoušela a poté začala "přeříkávat" text z učebnice. A studenti psali a psali rychlostí jako blesk, že ani nestačili vnímat, co se vlastně budou učit. Studenti nedávali pozor, bavili se a neposlouchali. Šebestová vytáhla kouzelné sluchátko a říká mu: "Sluchátko, šlo by, aby se všem, kteří povídají zbytečné věci, ztratil hlas?" Sluchátko se zaradovalo a s radostí přání vyplnilo. Najednou ti, co mluvili, stále otevírali pusu, ale nic nebylo slyšet. Mluvit začali, až když zvedli ruku a byli vyvoláni. Paní učitelka měla radost, ve třídě panoval klid a každý se soustředil na to, na co právě měl.

O přestávce Mach povídá: "Poslouchej, Šebestová, když už takhle čaruješ, co třeba 'zkrášlit' celou školu, aby sem děti chodily rády?" Jak si přál, tak se také stalo. Chodby byly potažené koberci, místo laviček pohovky, nové lavice, vymalované stěny na oranžovo a kabinety jedna báseň. Větší skříňky, nové stroje v posilovně a nové vybavení pro sportování.
Studenti se od této změny do školy těšili, učili se rádi, protože jim to šlo, jelikož v hodinách dávali pozor. Každý se přezouval, neboť se neodvážil vejít na koberec s botami od bahna. Panoval pořádek.

Jen Šebestová se divila, proč s kouzelným sluchátkem nezařídí, aby děti uměly úplně vše. Nato Mach pronesl, že nic není zadarmo a že trénování paměti ještě nikomu neuškodilo. Šebestová se pousmála a šla ke dveřím zavěsit sluchátko místo dřívějšího pípání čipů, aby vždy hlásilo příchod cizího člověka, jelikož i přes čipové opatření proti krádežím byli někteří nepovolaní do budovy vpuštěni. A rozhodli se také, že sluchátko už potřebovat nebudou a začnou žít život jako všechny ostatní děti.