Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Již je to měsíc a půl, co navštěvuji Obchodní akademii v Klatovech a na svůj první den ráda vzpomínám. Oproti jiným prvákům jsem měla to štěstí, že se mnou šly ze základní školy dvě skvělé kamarádky. Tím jsem to měla velice usnadněné a postupem času si uvědomuji, jak jsem ráda, že zde "válčí" se mnou. V tomto slohu bych vám chtěla popsat honosné okamžiky prvního dne co nejlépe, jak jen to budu umět. Věřte, že některé chvíle byly vskutku úsměvné.

Crrr. A je to tady. První den školy. Vstanu, obleču se, rozespale se dopajdám na náměstí, kde čekám se dvěma kamarádkami na autobus. "Těšíš se?" ptám se Štěpánky, která zrovna nevypadala dvakrát nadšeně. "Co myslíš?" ledabyle na mne mrkla a pokračovala v ohryzávání druhého nehtu. Ani já jsem se necítila zrovna dobře. Nervozita ze mě přímo sršela. Vůbec první dojíždění za celý můj dosavadní život autobusem do školy je pro mě vzrušující záležitost. Avšak představa, že se takto budu drkotat každý den, mě nikterak netěší.
"Anet, víš vůbec, kudy se do té budovy jde?" táže se mě Věrka před školou. "Ehem, nevím," odvětím, "ty víš, Štěpi?" "Já? Co myslíš?" přešlápne a chystá se do další nehtu. "No super, zkusíme to druhou stranou, což?" Nikdo nic nenamítá, a proto se ocitáváme u správných dveří. Ale i zde na nás čeká další nepříjemnost, nevíme totiž kód dveří a kartu nám také nikdo nedal. Čekáme na někoho, kdo nám dveře otevře. Připadáme si docela blbě, protože si uvědomuje, jak je to minimálně stupidní a neadekvátní. Konečně se objeví naše spása. Slečna, bledá tvář, černé vlasy a úsměv na rtech, směřuje právě do budovy školy. Chytíme si dveře a vejdeme.
"Hm, velký středoškolačky," prohodím ironicky. Odtud máme namířeno až do třetího poschodí. Zde spatříme dveře s cedulkou 1.B a pod ní seznam žáků, mezi nimiž najdeme i svá jména.
Vejdeme, sedneme si do třetí řady lavic. Společně s námi sem přicházejí i naši noví spolužáci. Někteří se mi zdají méně sympatičtí, někteří více. Jedni jsou nervózní, jiní se tváří suverénně a jednají tak, že je nemůže nic rozhodit. Avšak rozhodla jsem se, že nebudu dávat na první dojem. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že se pod samolepkou sympatické, upovídané a milé slečny může skrývat i pravý opak. Otočila jsem se a pohled mi zůstal u jedné holky, jež se na mě usmála. Celkem se nás zde sešlo třicet. Čtyři kluci a dvacet šest holek.
Když jsme se všichni usadili, vstoupila do třídy naše třídní paní učitelka. Ta mi je hned od první chvíle příjemná. Vysvětluje nám školní rozvrh, v této chvíli si opravdu připadám jako prvňáček. Familiárně nás zde také vítá a přeje hodně úspěchů. Poté si procházíme školu. Neunikají mi úsměvné, někdy dokonce i posměšné tváře a nejapné komentáře žáků vyšších ročníků. Já si z toho ale nic nedělám, přijde mi to totiž naprosto absurdní. Přiznám se, že z této exkurze po škole si nepamatuji téměř nic, protože takovou spoustu učeben si nezapamatuje snad ani mistr Einstein.
"Štěpi, Věru, jsem moc ráda, že už to máme za sebou. Nepůjdeme na kafe?" rezignuji po chvíli na chodníku před mojí novou školou. Štěpka se usměje, přikývne a vyndá své nehty z úst se slovy: "Uff! Jde-me!"