Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už skoro dvě staletí čním v malebných sadech pod kostelem svatého Petra a Pavla. Každý den, v noci i ve dne, pozoruji město, které je mým domovem. Každý den vidím vycházet slunce a doprovázím jej za obzor. Ptáte se, kdo jsem? Vždyť na světě není žádný člověk, který by žil bezmála dvě stě let, říkáte si ... máte pravdu, nejsem člověk. Jsem obelisk - kus kamene vytesaný do esteticky vyhlížejícího tvaru. Kvádr postupně se zužující a na vrcholu ostře se svažující do tvaru jehlanu. taková je má podoba. Alespoň takto jsem se zahlédl v zrcátku jedné nafintěné slečny.
Dávno už nejsem naivní jako kdysi. Dříve jsem si totiž myslel, že mne zde lidé umístili proto, že jsem se jim líbil jako pěkná masa kamene, proto mne ještě zkrášlili do nynějších tvarů. Až později jsem ale zjistil, že mám lidem připomínat jakéhosi Františka. Kdo ví, kdo tento člověk byl ... nikdo mi to nepověděl. Den co den zde slýchám jen sladká slovíčka zamilovaných párů, rozverné, často i vulgární průpovídky skupinek lidí, veselé skotačení rodičů s dětmi či štěkání jejich psů.
Baví mne sledovat osudy lidí. Zažívám s nimi radost i stesk a poslouchám jejich povídání o tom, co zažili a co viděli. Můj rozhled je totiž velice omezený. Vidím sice do všech světových stran, ale někde v dálce se spektrum toho, co mohu pozorovat, ztrácí, takže nemám ponětí, co se skrývá za hranicemi mého vidění. To, co ale vidím, je úžasné. Domy různých výšek i barev, polorozbořené, nové nebo krásně opravené a mezi nimi vystupující siluety kostelů a chrámů. Nejvíce mne fascinuje pohled na noční město, kdy do tmy probleskává tisíce světélek působících až dojemně poeticky společně s klidným šumem města, které spí. Dokonce i průmyslové prvky jako jsou tovární komíny a dopravní prostředky k městu dnešní doby patří. I když si vzpomínám na doby, kdy nevzhledné kužely, ze kterých se dnes valí šedavý kouř, nebyly a automobily a jiné mobilní prostředky s různým počtem kol nehýřily městem a po silnicích se proháněla jen koňská spřežení.
Nemyslete si ale, že život tady je pohádka. Občas mívám i pořádný strach. Každý rok se zde v sadech i všude kolem shromáždí nepřeberné množství osob různého věku i pohlaví a pak začnou cosi střílet přímo do nebe. Barevné paprsky náhle zalijí celou oblohu. Zelené, rudé, stříbrné. Jejich záře se dokonce odráží i na mém šedém povrchu. Užasle se dívají na tu spoušť a tleskají. Za několik minut je všemu konec a oni se rozejdou pryč. Zůstávám zde sám. Opuštěný, vystrašený a obklopený odpadky válejícími se všude kolem. Stále čekám, až se pro ně někdo vrátí. Až ráno přichází několik lidí v zeleném oblečení a všechny ty nevzhledné věci sklidí a odnesou.
Lidé jsou také čím dál tím víc otrlejší. Nemají už žádnou úctu k ničemu, už vůbec ne ke mně. Drze na mne sedají a obklopují mne oblakem kouře z cigaret a potom, aby toho nebylo málo, mne ještě popálí udusáním žhavého uhlíku o mé tělo. Říkáte si, že kámen přece nic necítí? Omyl. I my kameny cítíme bolest, chlad, horko. Dokonce i lásku. A tu rozhodně k tomuto městu, lidem i všemu, co k němu patří, cítím.