Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zaslechnu slastný zvuk školního zvonku, zaberu za kliku a už to začíná. Když projdu dveřmi od školy, zaplaví mě úleva po celodenním učení a psychické dřině. Za vraty zahnu doprava a pokračuji rovně na zastávku Rychta. Když úspěšně minu vietnamské obchůdky a jiné podniky, dostanu se konečně k autobusu, který mě doveze kousek od bytu. Zaplať pánbůh, už se blíží okamžik, kdy z celé té dlouhé fronty dojde řada také na mě. Ve chvíli, kdy se chystám nastoupit, se kolem mě začnou vynořovat kouzelné francouzské hole, které mne pomalu odsunou zpět na konec fronty. Když se po dalších minutách dostanu do autobusu, všechny sedačky jsou již obsazeny majiteli výše uvedených holí, nebo malými dětmi, které vystupují hned na další zastávce, ale přes svou lenost nejsou schopny jít pěšky.
Část cesty strávím ve zkroucené poloze, většinou s nosem u něčího podpaží, či nad 5 let nezutými botami. Užívám si tu roztomilou bolest z toho, že mi malé děti dupou na nohy, nebo se sunou za svými kamarády přes celý autobus, přičemž stále poslouchám několik mobilních telefonů najednou, když si na každé straně lidé pouští a ukazují, co mají nového.
To musím přetrpět do oné první stanice, kde se na sedačkách vystřídám s dětmi, plný radosti konečně usedám, než uslyším od člověka v raném pozdním věku: "Máš tady volno, chlapče?" a jelikož mi nezbývá nic jiného, tak směle stáhnu tašku a řeknu: "Jistě, posaďte se."
Během našeho čekání, kdy už mi pomalu vysychá v hrdle a začíná kručet v břiše, jsem nucen sledovat onoho staršího pána, sedícího vedle mne, jak nesměle vytahuje s igelitové tašky svůj oběd a mně v tu chvíli proudí hlavou myšlenka, zda se vůbec přes tu velkou škálu holí a dětských hlaviček dostanu z autobusu živ a zdráv.
Když s autobusem konečně dorazíme na místo určení s nadějí, že se dostanu ven, začnu se prodírat ke vchodu. "S dovolením," křičím a dychtivě hltám čerstvý vzduch, valící se ze dveří. Venku si velice oddechnu. Nyní nastává lepší, už závěrečná část cesty. Rychle projdu okolo technických služeb, kde mají velmi hlučného a nedůtklivého psa, proběhnu přes most, který je plný mušek a vydám se do menšího kopečku pokrytého loukou a stromy, ve snaze dostat se konečně domů. S úlevou odemykám domovní dveře. A konečně nastala poslední a nejkrásnější fáze mojí cesty domů. Někdo by spořádaně položil aktovku vedle stolu, najedl se a šel si připravit učení na další den. Ale moje představy jsou jiné. Hodím tašku do kouta, rychle se najím, osprchuji ze sebe všechny ty různorodé pachy a zalezu si k televizi, plný nadšení z odpočinku a po chvíli flákáni hurá ven!