Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nedávno se mi stala zvláštní příhoda, o kterou bych se s vámi moc ráda podělila.
Před deseti lety jsem bydlela jen s mámou, protože se rodiče rozvedli. Nebyla jsem z toho vůbec smutná, protože jsem měla v šesti letech úplně jiné starosti. O ulici dál bydlel kluk, do kterého jsem byla zamilovaná až po uši. Jmenoval se Vojta. Neměla jsem moc kamarádek. Prostě jen Vojtu, což mi ale vůbec nevadilo. Moji prarodiče měli na Pohořanech v Jeseníkách chalupu a jednou tam vzali mě i s Vojtou. Pořád jsme si spolu hráli na "maminku a tatínka", chodili jsme k ovcím. V noci jsme pořád blbli, ovšem přiměřeně k našemu věku. Už dřív, když jsem jezdila na chalupu se svými dvěma bratranci, jsme si tam postavili malou chaloupku, ve které jsme si hráli úplně nejraději. Teď jsem tam ale byla s Vojtou. Nepozvala jsem tam ale já jeho, nýbrž on mě. Položil mi otázku, kterou jsem brala naprosto vážně. Zněla takhle: "Až budeš velká a narostou ti druhý zuby, vezmeš si mě za manžela?" "Samozřejmě," jsem odpověděla:"Jo a budeme mít spolu pět dětí." Tento rozhovor vidím živě před očima a asi na něj nikdy nezapomenu. Jenže potom se musel Vojta odstěhovat do Ostravy. Možná je to neuvěřitelný, ale už jako šestiletá jsem pociťovala stejné pocity jako patnáctiletá holka. Postupem času byl Vojta z mé hlavy smazán nadobro. Jenže přibližně před měsícem jsem byla lyžovat s bratranci. Připadlo mi to naprosto nemožné, protože pod zelenou čepicí kousek ode mě čekal v řadě lidí čekajících na vlek snowboardista, se stejným pohledem, který jsem naposled viděla před deseti lety. Trvalo asi týden, než na mě poprvé promluvil. Řekl mi, že se sem přestěhoval za babičkou a že to bude bydlet napořád. A naše láska pokračuje dál...