Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ahoj," dojdu na zastávku a unaveně pozdravím Filipa.
"No nazdar," odpoví mi jako skoro vždycky. Kdybych ho neznala, možná bych se urazila, ale já vím, že u něj je to zcela běžný pozdrav jako třeba pro mě "čau".
Prozatím jsme tu sami, očekávám, že Pavel s Matějem dorazí tak do tří minut.
'Ach jo, tak to nevyšlo. Nevzpomněl si...'
"...Jedeš dneska v jednu?" zeptá se náhle.
Udiveně zvednu hlavu. 'Nezdá se mi to? Filip se mě zeptal na to, jestli jedu v jednu!? Znamená to snad, že by si to přál?'
'No, to určitě,' srazí mě druhý hlas v mé hlavě.
"Jo, jedu," odpovím navenek nezaujatým hlasem, ovšem uvnitř jsem napnutá jako struna.
Filip jen kývne hlavou, jako že si to myslel, a na víc se neptá.
Po chvíli ticha to nevydržím a zeptám se: "Ty taky?"
"Těžko, končím ve čtvrt na dvě."
"Hm," povzdechnu a ani moc nezakrývám zklamání. Pokud není úplně blbej, tak mu stejně musí být jasné, že po něm jedu nebo přinejmenším že se mi líbí. Jenže co mám dělat, když je tak krásný!? 'Ach jo.' Radši skloním hlavu a zaujatě sleduji špičky svých bot, jako by nebyly každý den stejné. Ale kam se mám asi tak koukat? Když se podívám doleva, uvidím jeho krásnou tvář a bude mi ještě hůř a napravo se taky pořád dívat nemůžu, je totiž nadmíru jasné, že tak zajímavé, abych tam čuměla každý den, to tam rozhodně není. To je očividné mně i jemu.
'Jenže proč se mu nemůžu sakra ASPOŇ trochu líbit!?' Z chmurných myšlenek mě vytrhne až Matějovo "ahoj".
"Ahoj," odpovím mu na pozdrav.
"Zdar," přidá se ke mně Filip.
Za chvíli dorazí i Pavel a nedlouho poté autobus.
'No konečně,' pomyslím si v duchu, už vážně nevím kam s rukama, nohama, očima...
Nastoupím a sednu si na nejbližší volné dvě sedačky. Musím přece hlídat místo Karle. Ve škole se mi nálada celkem spraví, ale doma už zase přemýšlím o nesplnitelných snech: Filip v černém obleku a bílé košili, já v bělostných šatech dlouhých až na zem, jak si oba v kostele říkáme své "ano"... Po hodině a půl toho nechám, pustím hlasitě Kabáty a jdu si dělat úkoly. Pak si ještě čtu. Třeba to není tak hrozné, když ještě dokážu dělat něco a nemyslet při tom na NĚJ. K večeru mě to však přestane bavit, beru si do rukou mobil, jestli mi náhodou (i když to už je pravděpodobnější že spíš "nehodou") nepřišla nějaká SMSka. A hele, jedna přeci jen ano. Srdce se mi rozbuší jako splašené! 'Že by...? Kéž by byla od něj...' Není, je od Karly. S lítostí mrsknu s mobilem někam do kouta. Ze všeho zklamání se rozbrečím. A pak mi najednou začne zvonit mobil.
'No jistě, Karla.' Nejdřív jí to ani nechci zvednout, ale má neuvěřitelnou výdrž. Když konečně zmáčknu tlačítko pro přijetí hovoru, namísto ní uslyším Petrův hlas.
"Co je?" vyhrknu nevlídně.
"Všechno nejlepší k narozeninám, mohla bys na chvilku ven? Chtěl bych ti popřát..."
Ještě včera bych možná letěla, div bych se nepřetrhla, přestože tohle není a nikdy nebude Filip, ale dnes už mám všeho tak akorát dost!
"Ne, to teda nemohla!" zaječím a vypnu si mobil.
Asi za pět minut se rozdrnčí pevná. Celá naštvaná zvednu sluchátko.
"Prosím?" vyštěknu do něj.
"Ahoj, tady Karolína, proč jsi mi neodpověděla na tu SMSku!? Já vážně nevím, co mám s tím úkolem z matiky dělat!"
"S jakým úkolem?" vyjevím se.
"Tys tu SMSku nečetla?" dojde Káje celkem rychle. "Ne," přiznám se, a najednou už to prostě nejde zastavit. Vypovím jí všechno od A do Z a je mi o maličko líp. Vlastně se nic mimořádného nestalo, je naprosto normální, že si mě Filip nevšímá, ale že zapomněl na mé narozeniny, tak to už je pro mou souženou dušičku až příliš moc. A tak jsem ráda, že mám aspoň Káju a můžu se jí svěřit.
"Nemám přijet?" nabídne mi.
"Teď!? Vždyť je skoro půl šestý!" vyděsím se.
"Tak u tebe přespím, jsem doma sama, zavolám mamce a když jí nakukám, že pro mě přijede někdo od vás, tak mě třeba i pustí."
"Tak fajn, zavolej mi pak, jak jsi dopadla, víš co? Nebo zavolej jenom, když to nevyjde, jinak rovnou přijeď, jo?"
"Tak jo, zatím ahoj."
"Ahoj..." Pak už slyším jen hluché sluchátko.
"Kdo to byl?" ptá se mamka.
"Karolína... Mamííí, nemohla by u nás dneska spát?" zaškemrám.
"Když jí to doma dovolí, proč ne," vezme mě mamka na milost bez dlouhého přemlouvání a jde do kuchyně, zřejmě dodělat večeři, z jejíž přípravy jsem ji vyrušila telefonem. Asi za deset minut se rozdrnčí domovní zvonek. Mrknu na hodinky. 'Hm, tak to si Kája musí dělat velké starosti, když je tu za necelých patnáct minut, to bych do ní nikdy neřekla.' A tak jí běžím rychle otevřít.

"Nazdar, tys sebou teda mrskla, když..." Čekala bych cokoli, nicméně když uvidím to, co spatřím po otevření dvířek od vrat, mám pocit, že jsem asi hodně opilá. 'Ale vždyť jsem nic nepila,' utěšuji se v duchu. Kdybych tady spatřila Karolínu v objetí a políbení Johnnyho Deppa, věřila bych svým očím víc, než když na mě kouká Filip v červeném tričku a mírně otrhaných džínách s rukama za zády. Za rohem spatřím culícího se Petra, jak Filipovi symbolicky drží palce. Pak mi zmizí z očí. V úžasu otevřu pusu a nejsem schopná slova. Tím spíš, když dá Filípek ruce dopředu a já v nich spatřím kytici bílých růží.
"Všechno nejlepší k narozeninám!" vyhrkne. Potom se mi podívá do zmatených očí a skoro zašeptá: "Můžu...?"
A mně v tu chvíli nějakým šestým smyslem dojde, že se ptá na polibek. Pochopím, že TOHLE je ta moje vysněná šance a tak, aniž bych mu odpověděla, mu dám pravou ruku kolem krku, čímž ho jemně přinutím, aby se sklonil, neboť je asi tak o hlavu a ještě kousek vyšší než já, a pak - ač to pro něj musí být nepohodlné - mě s plnýma rukama a skloněný políbí. Jenom krátce, ale ten pocit je NÁDHERNÝ! Zavřu oči.
Asi tak po pěti sekundách, které jsou strašně krátké, oddělím naše rty a do levé ruky od něj vezmu kytici. Jde to těžko, je dost objemná, navíc se stále držíme v objetí.
"Počkej chvilku..." zašeptám sotva slyšitelně a chci se mu vysmeknout, jenže on mě zřejmě pustit nehodlá.
"No tak patnáct let sis mě nevšímal a teď mi nedáš půl minuty?" zeptám se žertovně.
"Ne," pošeptá mi do ucha.

Sundám svou ruku z jeho ramen a vezmu do ní tu jeho, čímž ji sundám z mého pasu a s kytkou v ruce popojdeme pár metrů k omítce naší zahrádky. Zde odložím kytku a na setinu sekundy mu pohlédnu do obličeje. V těch mých je napětí, nejistota, prosba, ale také moře lásky. V těch jeho spatřím obrovskou touhu. A pak už to prostě nevydržíme, oba naráz rozetneme naše ruce, ale jen abychom je mohli dát na záda toho druhého, a začneme se divoce a nespoutaně líbat. S prvním polibkem to moc společného nemá, ten byl rozpoznávací, s povolením, tady nás vede touha. Jezdím svýma rukama po jeho zádech a on hladí ty mé. Přitom si zuřivě, jak by řekl "neromantik", vyměňujeme sliny. Ale tady vůbec nejde o nějakou blbou výměnu DNA, tady jde o prozkoumání toho druhého, co nejvíc to jde, o jeho pocity, přání patřit tomu druhému, dát mu část sebe a zároveň si ji z něj vzít zpět. Je to něco úžasného, něco, co se nebude nikdy opakovat, protože žádný jiný polibek už nebude náš první! Má levá ruka sjede trochu výš, nemohu prostě odolat, a zamíří Filipovi do vlasů. Teď když je má ostříhané, se mu krásně vlní, a také jsou tmavší. Krásnější. Nádherné. Ani on nezůstane pozadu, jeho ruce se z mých zad přesunou na břicho a mírně mi poodhrnou tričko. Obvykle bývají studené, nyní jsou celé rozpálené, přijde mi, že mi tam po nich musí zůstat žhavá stopa, ale je to jen můj pocit, ovšem zdá se, že ani Filípka mé tělo nenechává chladným. Jeho polibky začnou ještě více nabírat na intenzitě, i když bych ještě před vteřinou přísahala, že už to víc nejde, a ještě více se na mě přitiskne. Tohle všechno jsem vnímala pouze hmatem, neboť celou dobu jsem měla zavřené oči. Nyní je konečně otevřu a opět se setkám s těmi jeho. I když se kvůli našim propleteným jazykům nemůže usmát, poznám mu na očích, že by to nejraději udělal, z čehož usoudím, že on je měl celou dobu otevřené a díval se na ty mé, zavřené. Vpíjím se do těch jeho a patřičně si to užívám. Jsou tak nádherné, tak hluboké, tak omračující a krásné, podmanivé, vábivé, kouzelné... Naše ústa se ne a ne rozpojit, naše oči se od sebe ne a ne odtrhnout, naše ruce ne a ne přestat hladit toho druhého. Je to tak krásné, tak vzrušující...

Mé tělo se samovolně uvolní a mně se podlomí kolena. Všechny mé reflexy zkolabují a já zůstanu odkázaná Filípkovi na milost. Vlastně vím, že mě chytí. Věřím mu. Nezklame mě. Jeho jemné, ale dostatečně silné ruce mě zachytí a při pohledu do mých očí, jež jsem od něho stejně jako ústa na chvíli odtrhla, pochopí, že mi nic není, že jsem jen strašně šťastná. Mírně se narovnám, on naopak skloní, jedna jeho ruku zůstává na mém pase a já v ní cítím jistotu, oporu, něhu a lásku, a druhou uchopí mou hlavu. Opět si mě přitáhne a začne líbat. Teď je z jeho polibků cítit něha, strach, aby mi neublížil, aby neudělal jediný pohyb špatně, ale přesto jeho polibky působí naprosto přirozeně a romanticky. A je v nich ještě něco, co se nedá slovy vyjádřit. Opět zavřu oči. Připadám si jako sousoší, kromě našich jazyků s těly vůbec nehýbáme a připadáme si jako vládci světa. Když už mám prostě pocit, že to nemůžu nikdy vydržet, rozpojím naše ústa.
"Filipe," zašeptám. Pohladí mě po vlasech.
"Miluji Tě," řekne a já mám pocit, že se mi štěstím zatmí před očima. Kolikrát jsem snila o tom, že jednou přijde chvíle, kdy mu tohle budu moci říct, ale vůbec jsem se neodvažovala doufat, že tohle řekne jako první on. ON - Filip, jenž si mě vůbec nevšímal, jenž nevěděl, že existuji...
"Já Tebe taky..." odpovím mu.
"Kdybys věděl jak moc..." zašeptám toužebně.
"Já vím."

A pak se opět líbáme. Kdybych měla říct, který polibek byl nejlepší, nevěděla bych, ale nejvíc si řekneme tímhle způsobem. Je v tom všechno. Touha, láska, chuť, vášeň, ale na rozdíl od těch předešlých polibků jsou v těchto i tichá slova: miluji Tě, mám Tě rád, chci Tě, chápu Tě, podržím Tě, zastanu se Tě, počkám na Tebe, chybělas mi... Stojíme tam takhle neskutečně dlouho, střídavě zavíráme a otvíráme oči, hladíme se, vískáme se ve vlasech a...milujeme se. Ne ve fyzickém, ale v psychickém slova smyslu. To první nemůžu posoudit, ovšem tohle je úžasné. Nikdy bych nevěřila, že dvě duše mohou takhle splynout. A tak zavírám oči naposledy. Hodlám je mít zavřené tak dlouho, než toho necháme...

V kapse mi začne vibrovat mobil, ale nevšímám si toho. Vlastně o tom ani téměř nevím. Mobil teď patří do skupiny věcí, jež mě chtějí od Filípka odtrhnout, a tak hovor systematicky odmítnu, aniž bych otevřela oči a podívala se, kdo volá. A potom vnímám už jenom jeho. Jeho tělo, rty, jeho krásné tmavé vlasy, hladce oholenou tvář, hbitý jazyk v mé puse a jeho ruce hladící má záda a držící mě za ruku. Vše mi připadá nekonečně dlouhé, ale nekonečně krásné. My se od sebe prostě neodtrhneme.

Nevím, jak je to možné, ale najednou začnu instinktivně vnímat reálný svět okolo sebe.
"Ty vole..."
Ač nerada, otevřu oči, a spatřím Karlu na kole stojící s otevřenou pusou a výrazem "vyorané myši" pár metrů od nás. Nemůžu pochopit souvislosti, ale to zřejmě nejsem sama.
"Lucko..?" osloví mě po několika vteřinách nechápavého zírání. "Kde se tady bere?"
Ani Filip z toho není moudrý. Teprve teď mi svitne. Karla, telefonát, zvonek, vždyť já jsem vlastně šla otevřít jí! Rychle se vymaním z Filipova objetí a rozpačitě zamířím k ní.
"Ty už asi nepotřebuješ, abych tady spala, co?" dovtípí se a přijde mi z toho trochu smutná. Mlčky zavrtím hlavou.
"Zlobíš se?" zeptám se.
"Ne," řekne jen a mně je jasné, že nadšená z toho není. Aby taky byla, vždyť teď svůj volný čas budu muset dělit mezi ní a Filipa. Ale já to nějak zvládnu, nehodlám ji kvůli němu odsunout na druhou kolej. Koneckonců, byla tu dřív než on a Filip to bude muset vzít na vědomí, ovšem ona jeho taky. No, zatím to "necháme koňovi", ten má větší hlavu, třeba se budou respektovat vzájemně.
"Tak..ahoj..." řekne a já z jejího hlasu pochopím, že by chtěla slyšet ne. Otočím se po Filipovi. Vím, že je to vůči ní nefér, ale nemůžu to říct.
"Hm, tak promiň a...nezlob se!"
Kývne hlavou, otočí kolo a pak odjíždí. Ještě jednou se po nás ohlédne a pak mi zmizí z očí. Bude chvíli trvat, než si ji udobřím, ale teď je tu ON.

Usměje se na mě. Pak k němu dojdu a vlepím mu krátký polibek. Tedy spíš pusu než polibek, ale k rozjasnění našich očí a úst to stačí.
"Dneska v sedm v klubovně?" pošeptá mi.
Přikývnu. Jindy bych možná namítla, že mě naši nepustí, ale teď vím, že tam prostě budu. A i kdyby náhodou ne, tak vím, že někomu budu chybět. Že někomu chybím, poopravím se v duchu, když se na něj podívám a vidím jeho zkroušený obličej z brzkého odloučení. Ale snad to nebude tak hrozné. Byl by moc rozmazlenej. Ještě jednou se mu podívám do očí a spatřím v nich to, co jsem si přála. Ještě naposledy ho políbím a potom se otočím a jdu ke dveřím od našich vrat. I Filip odchází. U vrat se otočím, zamáváme si a pošleme vzdušný polibek. Potom už se definitivně rozloučíme a já mu zmizím z očí. A v tu chvíli stoprocentně vím, že nebude po sedmé sám. A s pocitem jako nikdy vkročím do verandy...