Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo krásné letní slunečné poledne a já po dlouhé noci právě vstal z postele. Takže jsem měl vlastně ráno. A takhle brzy po ránu jsem si rozsvítil světlo a za plného vědomí nechal zatemněná okna, přestože jsem mohl v tomto ročním období předpokládat počasí nesoucí dostatečné množství přirozeného denního světla. Potom jsem celý polámaný sledoval televizi s nudným všedním poledním programem. Tehdy mě ještě nenapadlo, jak bude tohle léto fyzicky namáhavé.

Připravoval jsem si zrovna zdravý "snídaňo-oběd", který představovala smažená vajíčka s pořádnou dávkou cholesterolu naších domácích slepic, když vtom jsem zpozorněl. Někdo klepal na okno. Chvíli jsem přemýšlel, kdo to takhle brzy po ránu může být, ale potom mi došlo, že někdo otravuje v době oběda. Tento zvuk mě po celý zbytek prázdnin nenechal odpočinout, ale vůbec jsem toho nelitoval. Byl to můj "starý mladý známý příbuzný". Nevím přesně, v jakém příbuzenském vztahu se nacházíme, ale myslím, že tam dominuje nějaké druhé koleno. Přestože bydlí v Itálii, česky umí skoro lépe než já. Do Čech, tedy na Moravu, jezdí za rodinou několikrát do roka.
Jelikož jsem měl doma bordel jak v tanku, navrhl jsem mu, že se pojedeme projet na kole. Na kole jezdím docela rád a dalo by se říct i často, tak jsem se ani moc nebál, že bych mu nestačil. Povídal, že v Itálii na kole moc nejezdí, že se raději vozí na motorce. Ovšem proti takové konkurenci jsem se s lidským pohonem nemohl rovnat. Naštěstí tady u nás široko daleko v okolí nikdo žádnou motorku nemá, aby si ji mohl půjčit. Proto jsem byl rád, že jsem nedávno dostal dvě kola, jedno po dědovi a druhé po babičce, kteří si koupili super nové speciály a tyhle starší žihadla v perfektním stavu mně přenechali k jejich finálnímu využití. To dědovo je oproti mému skutečně jaguárem mezi koly, a to hlavně proto, že moje kolo utrpělo nevratné poškození při mém pokusu o jeho opravu. Navíc stále padal řetěz, což se u tohoto stávalo jen výjimečně. Aby se neřeklo, tohle kolo jsem mu půjčil a já jsem si vzal kolo s nějakou divnou štanglí. Vyrazili jsme.
Asi po 100 metrech jsem začal pozorovat, že něco nebylo v pořádku. Kola fungovala skvěla, ale vajíčka mě pěkně tížila v žaludku. Chvíli jsem naše slepice v duchu proklínal, ale po padesáti kilometrech mně to už ani nepřišlo. Trať jsme předem nijak neplánovali, zvolili jsme klasicky cestu nejmenšího odporu, a tak jsme stále z mírného kopce upalovali směrem na jih...

Dostali jsme se do kraje téměř neznámého. Krajina se před námi začala nepříjemně měnit. Největší starosti nám naháněly kopce v dáli, kterým kraloval jeden s hradem. Pohádková krajina, někde u Buchlovic. Jak nám postupně začalo docházet, že cesta zpět nebude tak snadná jako doposud, začali jsme panikařit a hledat všemožné zkratky v podobě lesních cestiček končících uprostřed lesa. Asi po dvouhodinovém bloudění jsme museli konstatovat, že absolutně netušíme, kde se právě nacházíme. Vtom přišla druhá rána, když se mi na 56. kilometru udělal defekt. Prudké klesání, najednou rána jak z děla a nekontrolovatelný smyk, který jsem naštěstí ustál. Třetí ránu v podobě dvojité komplikované zlomeniny pravé nohy bych asi už neustál. Inu, lesní cesty jsou nevyzpytatelné a při sjetém plášti dokáže nadělat neplechu i haluzka v průměru něco málo přes jeden centimetr. Následkem proražení pláště byl všechen vzduch v mžiku pryč. Chvíli jsem přemýšlel jak z toho ven. A abych se nevracel domů s hanbou, nenapadlo mě nic lepšího, než se vrátit do nejbližší vesnice, zakoupit v papírnictví izolepu, půjčit si pumpičku od jednoho dědy, co s ní právě natlakoval soudeček s pivem, abych na dalším kilometru zjistil, že takhle to opravdu nepůjde.

Od té doby s sebou stále vozím náhradní duši a pumpičku, kdykoliv připravenou se vypořádat se všemi nepříjemnosti ještě stále se skrývajících na zapomenutých českých cyklostezkách. I když tyhle prázdniny nepěkně začaly, byly nakonec celkem povedené a každý den jsme na kolech vyráželi po okolí, trasu jsme si však vždy již pečlivě naplánovali.