Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je letní podvečer, sedím s kamarádkou Petrou na balkóně a popíjíme vínečko. To jsou přesně ty večery, kdy u sklenky vína proklábosím několik hodin. Je to vlastně můj relax.
"Jani, dolej mi víno," slyším jakoby z dálky Petru.
"Promiň, zamyslela jsem se. Vidíš ty slečny naproti? Už půl hodiny je pozoruji, jak chodí neustále sem a tam a pokukují na okna mého souseda."
"Jojo, jsou nenápadné," reaguje Petra a začíná rozebírat, jak ty dnešní mladé slečny jsou úplně jiné, než jsme bývaly my.
Ani ji moc neposlouchám, sleduji dál chichotající se slečny a chtě nechtě se mi před očima začínají promítat vzpomínky.
Bylo mi patnáct let. Vůbec jsem nevybočovala z davu svých vrstevníků, samá ruka, samá noha, akné a dlouhé mikiny, které zrovna byly "in". Jemu bylo dvacet let. Jmenoval se Miloš. Špinavý blonďák, zelené kočičí oči a s postavou římského atleta. Milovala jsem ho a se mnou všechny holky z okolí. Prostě místní playboy. Samozřejmě že ani nevěděl, že existuju. I my jsme tehdy s kamarádkou chodívaly kolem jeho domu, motaly jsme se vždy tam, kde jsme jen trošku tušily, že se nachází. A nakonec, když jsme se s ním jako by náhodou potkaly, klopily jsme oči a co nejvíc jsme dávaly světu na odiv, že nás vůbec nezajímá. A světe div se, platonicky zamilovaná jsem byla celičký rok.
Zase jsem byla o něco starší, akné zmizelo, postava se "jaksi" srovnala a hlavně mě maminka konečně začala pouštět na diskotéky. Tehdy si mě konečně všiml. Usmívám se sama pro sebe, když si vzpomenu, jak jsem vydržela své kamarádce vyprávět o tom, jaký má krásný úsměv.
"Jani, ty mě neposloucháš..." vyčítavě bědovala Petra. Vehementně se dožadovala dalšího dolití skleničky.
"Víš, vzpomněla jsem si na svou první lásku a řeknu ti, chovala jsem se úplně stejně pitomě jako ty slečny, co se opět vrací a řeknu ti, bylo to nejkrásnější období."
"A máš pěkné vzpomínky na svou první lásku?" začala Petra vyzvídat.
"Hmm...docela ano," pomyslela jsem si.
Miloš mě na diskotéce pozval na skleničku, byl příjemný společník a za pár dnů následovalo rande. Sice mí rodiče byli od začátku zásadně proti, ale vysvětlujte něco zamilované puberťačce. Po půl roce našeho vztahu ale začali gradovat napjaté vztahy mezi mnou a nevlastním otcem. Skončilo to tak, že jsem v sedmnácti letech odešla z domova ke svému příteli. Maminka mě tehdy prosila, ať jsem stále nohama na zemi a školu dokončím. Miloš mě živil, šatil a já studovala ekonomickou školu a starala se o domácnost. Dostudovala jsem, odmaturovala, zvládla jsem i autoškolu a státnici ze psaní na stroji. Maminka byla na mě pyšná, s taťkou jsme se usmířili a můj vztah s Milošem kvetl. S finanční injekcí od maminky jsem začala podnikat, měla jsem pod palcem své účetnictví a postupně se mi hrnuly i nabídky na zpracovávání účetnictví od dalších živnostníků v našem městě. Přijala jsem dvě nabídky. Bylo mi devatenáct let a měla jsem vše, co jsem si přála. Ovšem jsem usnula na vavřínech a v té euforii pomalu zapomínala na Miloše. Miloš přestal pracovat, začal hrát billiard o peníze a věčně si stěžoval na všechny naše přátele. Já ho stále omlouvala jak před sebou, tak před okolím. Zaslepená, hloupá. Uklidňovala jsem se, že má jen špatné období a určitě se s mou pomocí z toho dostane a já mám vlastně příležitost mu vrátit to, jak se o mě staral, když jsem studovala. Trvalo to rok.
Jednoho dne jsem přišla domů a zjistila jsem, že nám odpojili elektřinu. Samozřejmě že jsem uhodila na Miloše, jak je možné, že nezaplatil elektřinu, vždyť jsem mu ty peníze dávala. Hádka byla příšerná a Miloš ji ukončil pěknou fackou. V tu chvíli jako by se mi rozsvítilo. Proplakala jsem celou noc, ráno sbalila kufry a se sklopenou hlavou jsem se vrátila k rodičům. Asi nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem stála před maminkou mezi dveřmi jejího bytu a čekala, co mi řekne. Naštěstí nic. Jen pokývala smutně hlavou. Její oči byly smutné.
"No, s tebou je dneska debata," slyším Petru, "tak mi odpověz, jak to bylo s tou první láskou."
"Bylo to pěkné, Petro. Pak - jak to někdy bývá - se něco pokazilo a po čtyřech letech jsme ukončili vztah."
"A víš, jak dnes žije? Co dělá? Potkáváte se?" Petra se vůbec, ale vůbec nevzdává a dožaduje se odpovědi.
"Vím. Má tři děti a každé dítko má svou maminku".
"Nepovídej, tak to můžeš být ráda, že jsi se s ním zavčasu rozešla, že?" s profesionalitou renomovaného psychologa odvětila kamarádka.
"Možná..." odpovídám a očima hledám slečny, které jsou zrovna schované za houštím, protože jejich idol vyběhl ze vchodu a pospíchá na trolejbusovou zastávku.
Málokdy někomu vydrží první láska. Já na Miloše nezapomenu a roky s ním prožité byly krásné. Spoustu mě toho naučil, ve vztahu s ním jsem se naučila životem proplouvat se vztyčenou hlavou a svým způsobem mu vděčím za nabyté zkušenosti.