Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Dobrý den." Slova, která s mým životem splynula jako štěstí se slzami. Týden co týden sedím a čekám, kdy konečně ucítím dotek něžné ruky, která mě bude chtít, která se nebude bát na mě sáhnout. Nechápeš? Asi ještě pořád nevíš, kdo vlastně jsem. Zaprášená zelená věc, kterou asi nikdo od prachu neutře. Proč? Má záda, vlastně já celý, jsem posetý dlouhými ostny. Uchop do ruky hadřík a setři ze mě špínu, kterou na mě zanechává samota. Tak na co čekáš, udělej to. Vím, že to neuděláš. Necháš mě udusit se v tomhle nespravedlivém světě.
Jen jeden člověk na mně zanechal své doteky. Přemýšlej, možná přijdeš na to, že to nemohl být nikdo jiný než ten, který mě vlastně zrodil. Zahradníček, zahradník. Svými rozpraskanými prsty mě položil do pracně uhlazené hlíny a nechal mě hřát se na slunci. A já rostl, rostl a rostl.

Někdy se to muselo stát. Od začátku mi bylo jasné, že si mě můj člověk nenechá až do své smrti. Však nečekal jsem, že to vše tak rychle uteče a ten den přijde tak rychle, jak přišel.

U zahrady, na které jsem se pyšně vystavoval, zastavil velký vůz. "Tutůt," ozvalo se. Pán domu vyšel ven ve svých vysokých, gumových botách. Kroky mířily ke mně. Popadl mě za květináč a šel rovnou ke kufru firemního vozu. V tu chvíli mi nedošlo, že by to mohlo být naposled, co cítím jeho staré, vrásčitě ruce. Hodil mě přímo do středu temného kufru automobilu, otočil se a odešel. Už napořád, odešel.
Pak jsem cítil jen cukání. To proto, že ten ohavně upocený chlap, který řídil, projel snad všechny díry, co byly v silnicích. Prudce zabrzdil a já jsem byl společně s dalšími kaktusy v krabicích vyndán a vystaven do výlohy jednoho ze spousty květinářství u nás ve městě. Získal jsem místo v rohu, ve kterém visela obrovská pavučina. Nejspíš tam byla už dlouho, poněvadž na ní byly chumáčky prachu.

Od té doby tady v růžku čekám na někoho, kdo mi věnuje svůj dotek. Každý den okolo mě projde alespoň stovka lidí, neskutečně mnohokrát slyším zvuk zvonku, který je pověšený na dveřích. Vždy po zaznění zvonku přijdou slova: "Dobrý den." V tom okamžiku už jen doufám, že zrovna tenhle člověk, jenž právě přišel, prahne po něčem, jako jsem já. Ale nikdo si mě nevšimne. Když už o mě někdo zavadí pohledem, okamžitě odvrátí hlavu a odejde z krámku nebo sáhne po jiné, daleko krásnější rostlině.

Pootevřenými dveřmi sem zafoukal vítr a pavučina se rozhýbala. Malé chumáčky prachu se usadily na mých zákeřných ostnech.
"Jé, ten je ale zaprášený," zašeptal jemňounký hlásek.
Svými něžnými prsty ze mě ta milá osůbka sundala prach, chytla mě za květináč a šla k pokladně. Neuvěřitelné, opět se našel někdo, kdo se nebál mých ostnů. Na pokladně mě protivná pokladní v rukavicích zabalila do papíru se slovy: "Bože, ten je ale pichlavý, opravdu chcete zrovna kaktus?"
"Ale no tak, snad to není tak zlé. Já mám kaktusy ráda," odpověděla má nová pečovatelka. Položila si mě do tašky a utíkala na autobus.

U ní doma, vlastně u nás doma, to krásně vonělo po skořici. Měl jsem pocit, že jsem znovu narazil na někoho, kdo mě bude mít rád takového, jaký doopravdy jsem. Však to všechno byl jen hloupý pocit...

Po několika týdnech strávených na parapetu u okna mě ta slečna s jemňounkým hlasem přendala za okno. Slunce svítilo, ale teplo se někde zapomnělo. V kalendáři prosinec, roční období - zima. A já mrznu za oknem. Mé dlouhé ostny se pomaličku proměňovaly v maličké krápníčky. Pak něco, co jsem doopravdy nečekal. Jeden osten, vlastně krápník, mi odpadl. Ze mě na venkovní parapet a z parapetu tam dolů, na chodník. Následovaly další a další. Nakonec mi zůstal jen jeden. Jeden jediný krápníček na mém těle. Kaktus bez ostnů už nikdy nebude kaktus. Ale já kaktusem být chtěl! Však krutý mráz mi odtrhl i můj poslední osten.

Nikdo si mě po celou zimu nevšiml. Ta slečna s krásným hlasem, kam jen zmizela? Doufal jsem v ní, doufal jsem, že bude ještě lepší, než můj zahradníček, který mě odevzdal do zaprášeného krámku. Doufal jsem ve špatného člověka.

Víš, nakonec jsem umrzl celý. Zbyl ze mě jen kus dlouhého, tvrdého, zeleného zbytku z kaktusu. Smířil jsem se s tím, že bude konec, že jsem prostě umrzl. Však nebylo to tak. Slečna s krásným hlasem mě po dlouhé zimě vyndala z okna a položila na stůl. V tu dobu už jsem nemohl říci, že jsem kaktus. Ne, já už nebyl kaktus. Ani trochu. Zelený, tlustý banán zabodnutý ve zmrzlé hlíně a poničeném květináči. Asi tak nějak jsem vypadal.

Ach, nejkrutější zima, co jsem zažil. Nejkrutější život, který jsem zažil. Fuj!
Jak to se mnou dopadlo? Víte, přes léto jsem byl opět vyndán z okna. Už bez ostnů, protože kaktusům ostny už nikdy nedorostou.
Teď sedím venku za oknem, slunce září a já pomalu usychám. Můj zbytek těla uvadá a já vám z mých posledních sil vyprávím svůj příběh.
Čekáš, že teď napíši, že mě slečna přijde zalít a nakonec neuschnu. Ne, nečekej to, byl bys zklamaný a to já nechci. Teď jsem zklamaný sám a ze všeho nejméně bych chtěl, aby byl zklamaný i někdo jiný.

Vždy jsem byl pyšný na to, že jsem kaktus. Myslel jsem si, že ho každý chce domů, že každá pátá rodina sbírá kaktusy. Že se o mě lidi budou prát. Zjistil jsem, že být kaktusem není vůbec jednoduché. Přesto jsem pořád pyšný na svůj dosavadní život. Jsem pyšný na to, že jsem to všechno zvládl. Že jsem se neudusil ve vlastní špíně.

V posledních pár větách bych vám chtěl říci, abyste se nikdy nenechali zlákat. To zklamání a bolest za to nestojí.
Uvadám, usychám...