Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Venku začíná padat sníh. Můj strýc sedí u kamen a já pozoruji krásně bělavé vločky u okna. Pojednou strýc vstane, popadne beranici a zmizí ve dveřích. Nechápaje, co činí, beru si kabát a vydávám se za ním.

Venku vidím, jak strýc sedí na zahradě na rozviklané židli, mlčí, kouká kamsi do prázdna, někam do dáli. Přistoupím k němu, strýc se na mě otočí, v jeho očích zahlédnu bezmoc, strach, a tak jsem se ho musel zeptat: "Co je ti, strýčku? Jsi v pořádku?"
Neodpověděl, ovšem místo toho se zvedl ze židle. Já na něj koukal jako zpitomělý, on, neohlížeje se, odcházel kamsi pryč směrem do sněžné vánice. Než jsem si stačil uvědomit, že bych ho neměl spustit z očí, byl ten tam.
"Vždyť může nastydnout," připustil jsem si, "musím ihned za ním!"

Utíkal jsem rychle ke garáži, kde stálo strýcovo embéčko ještě z dob komunálu. Naštěstí si klíčky vždy nechával přímo ve dveřích od vozu, takže jsem se dovnitř dostal doslova v mžiku. Start byl však trochu pomalejší kvůli jeho stáří, ale po chvíli jsem vůz přivedl k životu. Šlápl jsem na plyn a vjel přímo do té bílé mlhy...

Na cestu jsem prakticky vůbec neviděl, strýcovy stěrače sice dokázaly zneškodnit sníh, leč mlhy se zbavit už nedovedly. Měl jsem obavy, abych nezajel třeba kolem do příkopu nebo nenarazil do stromu. Vůz totiž špatně brzdil, čili by mě před nehodou nezachránil. Mnohokrát jsem strýci říkal, aby auto dal do opravy, bohužel on mě nikdy neuposlechl.

Náhle jsem zaslechl podivný zvuk odněkud z dálky, přesto ne moc daleko, abych jej neslyšel. Tento zvuk připomínal pád stromu, jako by se snad zlomil a poté sesunul někam do rokle. Tento podivný zvuk se mi spojil se strýcem, vždyť mohl spadnout i s tím stromem do hlubin, odkud není návratu...

Okamžitě jsem vystoupil z vozu a naplněn obavami běžel k místu toho neblahého zvuku. Neskutečný vichr spojený se sněžením mě ale táhl zase zpátky.
Nakonec se mi povedlo k rokli dorazit, jen stěží jsem viděl dolů, byl jsem rád, že jsem v tom sychravém počasí rokli vůbec objevil. Dokonce jsem nenašel ani ten pařez, ze kterého se měl ulomit ten strom, pokud tedy ten zvuk patřil opravdu jemu. Bohužel pro mne jsem v jeden moment zahlédl černou tečku dole mezi kameny - strýcovu beranici! Teď jsem měl skutečnou jistotu, jaký osud strýce potkal, takový pád by nepřežil ani o dost mladší jedinec.

Mobilem jsem přivolal záchrannou službu, která mi oznámila, abych se raději za těchto podmínek vrátil zpět domů a že s pátráním začnou hned ráno kvůli nevlídnému počasí.

Druhý den odpoledne nalezli strýcovo mrtvé tělo, bylo v rokli zavalené sněhem a kameny, údajný strom tam prý nikde nebyl. Doktor mi řekl prognózu: ještě před tím, než spadl do rokle, projevovala se na něm mozková mrtvice; jinými slovy nevěděl, co dělal. Jeho mozek ztratil kontrolu nad sebou už v ten okamžik, kdy seděl na zahradě, byl ztracený...

Dodnes si to vyčítám, mám podíl na jeho smrti, poněvadž už v té zahradě jsem ho mohl zadržet a přivolat sanitku.