Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsem, dle mého názoru, docela tolerantní a chápavý člověk. Nikomu neupírám právo na život. Černochům, sklípkanům (které vážně nesnáším) a dokonce ani našim romským spoluobčanům. Ale jedny tvory bych přece jen nejradši vyhubila. Červené mravence. A proč? To vám teď povyprávím.

Na začátku července, jednoho z dosud nejteplejších dnů, jsem šla se psem na procházku. Žádná novinka, když vezmeme v potaz, že chodíme i pětkrát šestkrát denně. Tentokrát se mi ale nechtělo riskovat procházku po sluncem zalité cestě, takže jsme šli lesem, podél kterého se táhla silnice.

V prostřední části lesa je kolem vyšlapané pěšinky spousta keřů, z nichž je jich dost trnitých. Šla jsem v dobré náladě po cestičce, poslouchala tóny písně linoucí se z mobilu v mé kapse a trhala jahody, kterých bylo, po zásahu místních předškoláků, docela málo. Najednou jsem něco uviděla. Bylo to tak čtyři metry ode mě, dobře schované mezi ostružiním, trny a trávou. Z mého úhlu pohledu jsem však měla dobrý výhled na pěkně červenou špičku jahody. Pořádně velké lesní jahody.

Veškerou svou pozornost jsem začala soustřeďovat na ten bezpochyby sladký poklad. Nerozhlížela jsem se nalevo ani napravo, což s odstupem času shledávám jako chybu, a neohroženě jsem si razila cestu skrz všechno to trní. Ke škodě mi byly holé nohy obuté v nazouvácích i dlouhé černé legíny a černé tričko s krátkým rukávem. Jako na potvoru na mě to zatracené slunko svítilo a já jsem se div neupekla.

Jak jsem se tak prodírala kousek po kousku ke svému cíli, ztratila se mi jahoda z dohledu. Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem ji opět spatřila, ale nakonec jsem se k ní v relativně dobrém stavu dostala. Jenže pak to přišlo!

Když jsem konečně držela jahodu v ruce, ucítila jsem uprostřed nártu levé nohy bolest. Nestačila jsem ani zareagovat a už se bolest ozvala podruhé. Tentokrát z palce. Shlédla jsem dolů na své nohy a nestačila se divit. Po nohou mi lezlo pět mravenců a další dva už mě bezostyšně ochutnávali. Když se zakousl třetí, podstatně větší a mazaně se schovávající na patě mé pravé nohy, lekla jsem se tak, že jsem vyjekla a rozhodila rukama. Těžce získaná jahoda mi vyletěla z ruky a zapadla o kus dál do trní. Já jsem začala solidně panikařit a skákat. Jakmile jsem se trochu sebrala, zbavila jsem se těch tří pijavic, ty ostatní potvory jsem zahnala svým "hula hula tanečkem", a vzala nohy na ramena. Při útěku jsem ještě stačila zaregistrovat nedaleké mraveniště, jež jsem předtím díky své posedlosti přehlédla.

A to je, prosím pěkně, důvod, proč nenávidím mravence. Přišla jsem kvůli nim o jahodu!