Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Budík. Zatracený budík! Proč zvoní? Jsou teprve čtyři hodiny ráno. Ach jo. Zase je pokažený a dělá si, co chce. No to je výborné. Ještě jsem mohla spát celé dvě hodiny! Tak teď už neusnu. Co teď? Zůstat ležet a nechat se užírat vlastními myšlenkami? Nebo vstát a uvařit si kafe, které jsem vždy odmítala a dnes si už den bez něj nedovedu představit? A co pak? Sedět a koukat z okna, jak tam sněží? Tedy, pokud sněží. Ne, ne, ne!

To mi ten den tedy hezky začal. Aspoň že je pátek a zítra se budu moci vyspat. Pokud mě ovšem neprobudí nějaká noční můra, anebo - v tom horším (nebo snad lepším?) případě - můj budík! Asi bych si měla konečně pořídit nový, nevím, na co vlastně čekám. Není to moc drahé, a i kdyby, tak peněz mám přece dost. Ano, peněz mám dost. To jsem si vlastně vždycky přála.

Ale stejně nejsem ani zdaleka šťastná. Vždycky jsem si představovala svou budoucnost krásně. Že dodělám školy, najdu si dobře placenou práci, která mě bude bavit, najdu si muže svých snů, s tím budu mít krásné a zdravé děti, koupíme si dům i psa a bude se nám krásně žít. Jak se říká v pohádkách - šťastně až do smrti.

To byla má představa o mém budoucím životě. Jenomže realita je úplně jiná. Táhne mi na čtyřicet a vše, co mám, je práce, peníze a byt po rodičích. Krásně vybavený byt, ale to je nepodstatné. Jde o to, že i když mám peníze a práci, která mě baví, nejsem šťastná. Proč plnění mých přání skončilo právě tou prací? Proč nemám nikoho, kdo by mě měl rád? Proč nemám své vysněné děti? Proč, proč, proč? Kdo mi odpoví? Vážně by mě to zajímalo.

Zase se mi hrnou do očí slzy a do hlavy se mi opět vnucují vzpomínky. Poslední dobou čím dál častěji. Tohle je to, čeho jsem se vždycky obávala. Že zestárnu a zůstanu sama. Já jsem to ale tušila, že takhle dopadnu. Nevím, jak jsem mohla, ale prostě jsem to už v mládí cítila. Možná proto, že už na střední jsem přestala věřit tomu, že vůbec někdy budu šťastná. Vždyť už tehdy o mě nikdo ani okem nezavadil. Možná přeháním. Pár jich bylo, jenomže ti pro mě nebyli dost dobří. Pořád jsem si říkala, že jednoho dne, třeba na vysoké, najdu toho pravého. Ostatní mě za to odsuzovali, ale já jsem vážně u nikoho neměla ten pocit, že on je ten pravý. Ne. Ten pravý prostě nikdy nepřišel.

Teď už jsem stará. Tedy, jsem ve středním věku, jak se už v této době říká. Ale já se cítím stará. Stará a osamělá. Pomalu ale jistě se naplňuje to, z čeho jsem měla největší strach. Tohle bylo mé největší trauma a já v něm teď musím žít.

Utírám slzy a koukám na hodiny. Je půl šesté, už bych mohla vstát. Potřebuji kafe.