Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Můj fotbalový míč se pyšní velikostí pět a jménem Pepík. Mám ho už asi dva roky a stále mi odvádí skvělé služby. Pepík je kulatý a nosí stříbrno-modrý povlak. Vždy když je čas tréninku, slyším, jak už se nemůže dočkat až bude v batůžku a odjede se mnou na trénink. Tam si spolu povídáme a radíme, co jak udělat a navzájem se povzbuzujeme. Po tréninku jakoby předl štěstím, že mi mohl zase poskytnout vynikající služby. Někdy, když mi to nejde, svedu všechnu vinu na něj. Vím, že to není správné, ale Pepík to pochopí a vždy mi odpustí. Jednou na jaře, když jsme měli trénink venku na trávě, byl celý špinavý a tak jsem ho musela umýt. Asi se mu to moc nelíbilo, protože se pořád kutálel pryč od sprchy a od mokré vody. Nakonec se mi ho přece jenom podařilo umýt, špindíru. Vypadal šťastně a jeho šestiúhelníky, které má po celém těle, se jen blyštily. Myslím, že mi byl vděčný. Jsem ráda, že ho mám a že se mám komu vypovídat, když mi není nejlíp. I když mi Pepík neporadí ani nepomůže, alespoň mě se udělá líp. Jemu můžu říct cokoliv, protože vím, že to nikomu nevyzradí. Možná si říkáte, co vidím na obyčejném kopačáku? Je to jednoduché; tohle totiž není jen tak nějaký kopačák, tohle je můj Pepík a já ho mám moc ráda a on mě určitě taky. Před ním jsem měla Honzíka. Ten mi ale umřel loni o velkých prázdninách v Chorvatsku. Bylo mi ho líto, chudáka. Už na to ale měl věk. Vždyť jsem ho měla 4 roky. S Honzíkem jsem se rozloučila až doma. Vyšla jsem si s ním na poslední procházku. Už se nekutálel tak jako předtím. Byl probodnut ostnem z mořského ježka a vykrvácel. Popřála jsem mu tedy šťastnou cestu kontejnerem a potom jsem zašla s taťkou do obchodu koupit náhradníka - Pepíka. Myslím, že s Pepíkem jsme skvěle sehraná dvojka. A doufám, že mi vydrží nejmíň tak dlouho jako Honzík.