Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Konečně jsme dojely," probíhá mi hlavou. Já a mé kamarádky Péťa, Jana, Iva, Ilona a Andrejka stojíme uprostřed nádherné louky. Každá si zabereme místo a začínáme stavět své stany.

Nikdy bych neřekla, že postavit stan bude tak těžké. Můj stan je velký a nikdy jsem ho sama nestavěla, takže vytahuji z batohu návod.
"Návod je pro amatéry," volá na mě Péťa a sama zápasí se svým stanem. Rozhodnu se, že si postavím stan výš na kopci a dál od ostatních.

Hurá, stany stojí! Začíná se schylovat k večeru. Na nebi ani mráček, a tak si každá jdeme lehnout do svého obydlí.

Asi za hodinu slyším divný šramot. Uklidňuju se tím, že to jsou jen ježci nebo jiná zvířata. Vtom do mého stanu vleze Iva.
"Míšo, vzbuď se, přepadli nás!" křičí na mě.
Rychle vylezu ven. To snad není možné! Naše louka, zalitá zapadajícím sluncem, se proměnila v bojiště. Všude leží poházené věci a kamarádky zoufale brání svoje stany, některé jsou už dokonce roztrhané! Dvě útočnice zrovna tahají ze stanu moji nejlepší kamarádku Andrejku, zatímco dvě další se snaží její krásný stan zbořit.

Začínám křičet na neznámé osoby, které vypadají na dívky zhruba v našem věku: "Co to děláte!?"
Nejprve vůbec nereagují, ale pak mě jedna z nich spatří a volá na ostatní: "Hele, je tu ještě jedna a má pěknej velkej stan!"
"Tak si s ním pohrajem!" přidá se druhá, přitom se na mě dívá a zuřivě se ohání rukou kolem sebe.
"Tohle je totiž naše louka!" volají holky a běží k mému obydlí.
Cítím, že je zle a mám strach o svůj stan.

"Pořádně jí ten stan proberte a vezměte si vše, co chcete! Je to stejně naše!" povzbuzuje ostatní vysoká štíhlá holka, asi jejich vůdkyně.
Poté se na mě otočila a do očí mi vpálila: "Na našem území je totiž všechno naše. I tvůj stan je teď náš, takže si s ním budeme dělat, co budem chtít!"
Její kamarádky ve špinavých botách zuřivě vtrhly do mého čistého stanu. Do všeho kopaly, odnášely si mé věci. Já jsem jen ohromeně stála a nezmohla se vůbec na nic. Vzchopila jsem se teprve, když mi začaly třást se stanem a vytahovat z něj kolíky. Pokoušela jsem si ho bránit, držela tyče, přetahovala se s nimi o kolíky, ale jen se tomu smály, občas mi uštědřily i nějakou tu ránu. Jedna z holek mi prudce zatáhla za tílko a pokoušela se mi ho servat. Zoufale jsem si ho chránila, ale když jí přišla na pomoc kamarádka, za chvíli se ozval zvuk trhané látky a měla jsem po tílku.

Soustředila jsem se teď na obranu svého stanu. Útočnice však byly v přesile. Můj stan byl neustále zasypáván ranami a kopanci zvenku i zevnitř, zejména na tyče a mé oblíbené průhledné okénko. Postupně ztrácel stabilitu, k čemuž přispívalo i to, že s ním holky tvrdě cloumaly ze strany na stranu.
"Vzdej to, mrcho, stejně ho neubráníš a za chvíli ho budeš mít dole," pokoušela se mě zastrašit jedna z holek.
"Uděláme jí z toho stanu fašírku!" řvala další a právě mi vší silou kolíkem propíchla na jednom místě celtu.
"To je vono!" začaly řvát s nadšením další holky.
Kolíky pronikaly do celty i na dalších místech, dvě holky mi lámaly tyče z hlavní konstrukce, další zuřivě lomcovala zadními tyčemi stanu, jiné dvě mi trhaly gumičky na zavěšení vnitřního stanu a zbylé ho vší silou rozkopávaly. To už se nedalo ubránit, slzy mi stékaly po obličeji, zoufale jsem se dívala, jak mi odtrhly zbytek předsíňky a vzápětí na mě spadl zbytek zohýbané konstrukce stanu. Sesula jsem se k zemi, uviděla jen záda několika holek mizící v dáli a slyšela jejich vítězný pokřik.

"Proč jste mi to udělaly? Proč jste nám vše zničily? Co teď budeme dělat?" šeptaly mé rty stále dokola.
Jediné, co nám zbylo, byly jen oči pro pláč, nepočítáme-li otrhané zbytky stanů, spacáků, karimatek a oblečení. Ještě tu noc jsme vše uklidily a náš dvoutýdenní výlet se zkrátil na jediný den a noc pod širákem.

Policie případ nakonec vyšetřila, pachatelky zatkla, a dokonce nám bylo vráceno několik odcizených věcí. Holky z problémových rodin nakonec vyvázly jen s přestupkem, ale my si tuto hrůznou noc budeme pamatovat ještě dlouho, možná celý život.