Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Škola byla za námi a před sebou jsme měli celé dva měsíce prázdnin. Většina mých spolužáků odjela k moři nebo k rodině, prostě jen tak odpočívat, ale my se rozhodli, že si letos vyjedeme někam na kola. Náš plán byl takový, že každý den ujedeme několik kilometrů, prohlídneme si památky, které budou po cestě, až dorazíme do dalšího kempu, kde si postavíme stan a půjdeme v klidu na večeři a potom na procházku...

Ve Zlíně jsme zaparkovali auto a vydali se na naši "dovolenou".
První překvapení nastalo hned po příjezdu na místo, kde jsme měli přespat. Kemp byl zrušený a my se museli vracet a hledat jiné místo. O několik kilometrů později, po rozbití stanů, jsme již byli natolik unavení, že jsme si jen uvařili čaj, dali si něco malého k snědku a šli spát.

Další den jsme byli rozlámaní z první noci strávené na zemi ve spacím pytli. Ale na to jsme nedbali a vyrazili na další cestu. Ta proběhla téměř bez problémů. Počasí nám přálo. Nebylo ani moc velké teplo a ani nepršelo. Dorazili jsme na místo, kde už nás čekal známý. Společně jsme zaparkovali kola a šli na koupaliště. Poté jsme zašli na večeři, kde jsme si objednali jídlo, ale čekali jsme na něj víc jak dvě hodiny. Už jsme byli všichni rozmrzelí, a tak nebylo divu, že jsme se všichni nemohli dočkat, až si lehneme do peřin. Každý jsme usnuli, jako když nás do vody hodí.

Na další část naší výpravy jsme vyrazili brzy ráno. Chtěli jsme si zajít na prohlídku jednoho zámku, když jsme tam ale přijeli, úplně jsem se zhrozila: "To není možné, jak to, že je zavřeno?" A pak nám to došlo. "Je pondělí přece!" řekla máma. Tak jsme se zase obrátili a jeli pryč. Přemýšleli jsme nad další cestou a shodli se, že bychom se chtěli podívat do Lednicko-valtického areálu. Zeptali jsme se jednoho pána na cestu a ten nám řekl: "Jo, to musíte tudy a pak pořád po cyklostezce. Je to kousek a je to ve stínu." Vydali jsme se určeným směrem a narazili na cestičku zarostlou přes metr vysokými kopřivami. Sesedli jsme z kola, zatnuli zuby a šli se prodírat pralesem. Po chvíli jsme narazili na lesní cestu, která navazovala na cyklostezku. Jaké ale bylo překvapení, když se před námi objevila sice rovinka, jenže kolem nebyl žádný stín. Ten den bylo vedro k zalknutí, až se na cestě dělaly bublinky s rozteklým asfaltem. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Nasadili jsme si na hlavu šátky proti slunci a vyrazili. Ten "kousek", jak nám řekl pán, byl delší než 68 kilometrů! Za celou dobu jsme nikoho nepotkali. Vlevo asi 50 metrů od nás se nacházel les a po pravé ruce jsme měli téměř vyschlou řeku. Proto není divu, že jsme si s vděkem sedli do chladné chatky, kterou nám mezitím objednal bratr v kempu. Mysleli jsme si, že všechno už bude dobré, ale to jsme se pletli. Místo krásné klidné noci, kdy by měli být slyšet jenom cvrčci, jsme asi až do pěti do rána poslouchali hudbu z vedlejší chatky.

Další dny už proběhly bez větších problémů, až na velmi vysoké kopce místo původních slíbených rovinek a na to, že bratrovi praskla duše. A tak jsme došli na nádraží a odjeli do Brna. Tam jsme si pořádně odpočinuli, počkali na rodiče, až přivezou auto a odjeli domů.

Na tuto dovolenou vzpomínám obzvlášť ráda. I přes všechny problémy a kopřivy byla zatím asi ta nejlepší. Od té doby se těším na každé léto, kdy vyjedeme na kola zažít další nečekaná dobrodružství.