Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak jsem nakupoval v Hypernově!

Měl bych napsat největší trapas svého života. Když tak nad ním přemýšlím a snažím si vzpomenout na ten úplně největší, tak mě samozřejmě nic nenapadá. Znáte to, když něco rychle potřebujete, není to. Ale přece si na jeden vzpomínám, sice nevím, jestli byl největší, ale trapas to určitě byl! A ne malý!

Byla neděle odpoledne, venku docela svítilo sluníčko, ale i přesto byla ještě pořád venku pěkná zima. Bodejť by ne, vždyť byla teprve polovina února. Ale i přesto sluníčko přes sklo krásně hřálo a mně přišlo hloupé nevyužít krásného zimního počasí k procházce. Přece takový pěkný den neprosedím u televize nebo u počítače. "Co budeme dělat odpoledne?" zeptal jsem se své ženy. Bohužel ale moje otázka byla bez odezvy. Proto jsem vystrčil hlavu ze dveří obývacího pokoje a znovu položil tu samou otázku. Tentokrát úspěšně. "Já nevím, Honzo, máš něco v plánu nebo chtěl jsi něco?" tak zněla odpověď. Řekl jsem tedy mé manželce Janě o svém úmyslu jít na procházku. Trochu jsem se bál odpovědi, i když 'bál' je přehnaný výraz, spíše jsem čekal zápornou odpověď, protože i přesto, že mám svou ženu rád, musím přiznat, že chodit na procházky není zrovna její koníček. Naštěstí jsem se ale mýlil a ona, dokonce s nadšením, souhlasila. I když malá podmínka v tom byla, až se budeme vracet z procházky, zajdem rovnou nakoupit. S tím jsem zase pro změnu souhlasil já.

Procházka byla víc než skvělá, pořádně jsme promrzli a oba se už těšili až přijdeme domu, uděláme si horký čaj a k němu si dáme nějaký zákusek, který si koupíme v Hypernově. V tu chvíli jsem ale ještě netušil, že až přijdu domu, na zákusek už chuť mít nebudu. Procházeli jsme supermarketem a přemýšleli, co ještě koupit, abychom na něco nezapomněli a nemuseli tam zpětně posílat děti; to ony úplně nenáviděly a měli byste slyšet ten vodopád slov, když jsme je ještě pro něco posílali zpátky do obchodu. "Hele, Honzo, tak mě napadlo, nekoupíme si rum? Mohli bychom si místo čaje udělat grog? Co ty na to?" Samozřejmě jsem souhlasil, ještě abych byl proti. Tak jsem ještě doběhl pro rum a dal ho do vozíku. Prodavačka nám nákup namarkovala, Jana ho zaplatila a šli jsme. "Vezmi nákup, já vrátím vozík," řekla Jana a já ji poslechl. Chtěl jsem na ni počkat před Hypernovou, protože si ještě šla koupit cigarety na informace. Jenže v okamžiku, kdy jsem procházel vchodem, se najednou "rozeřval" na celý supermarket detektor, jak já říkám, krádeží.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Zůstal jsem stát jako opařený. Asi si umíte představit, jak všichni od pokladen natahovali zvědavé krky. Ani jsem neměl odvahu zvednout hlavu a podívat se tím směrem, bál jsem se, že tam bude někdo známý, někdo z práce, prostě kdokoliv. "Tak, pane, nezlobte se, ale pojďte mi ukázat váš nákup a porovnáme ho s lístečkem od pokladny, jestli souhlasí," ozval se vedle mě hlas a já ani nemusel otáčet hlavu, abych poznal, že jde o ochranku. V tom už u mě byla i Jana a stejně jako já i ona koukala vyplašeně a tak trochu nechápavě. Lísteček od pokladny jsme samozřejmě neměli. Ten si totiž zásadně nebereme. Takže jediné, co jsme mohli ukázat, byl nákup. Nebylo to nic zvláštního, jen pečivo, dětem limonáda, pět zákusků a rum. Hlídač jen zakroutil hlavou a řekl nám, že můžeme jít. Tak jsme šli, ale jen jsme vstoupili do zóny detektoru, už zase "řval". "Nezlobte se, ale budete muset jít se mnou na osobní prohlídku," oznámil mi s úplnou vážností ten samý hlídač. Neumíte si představit, jak hrozně mi bylo trapně. Kdybych mohl, asi bych se nejradši propadl do země. Nicméně já jsem měl čisté svědomí, teoreticky jsem se neměl čeho bát, ale ta ostuda, když na vás ostatní zákazníci koukají jak na zloděje.

Následoval jsem hlídače do speciální místnosti, která sloužila právě k těmto účelům. Nelžu, když vám říkám, že jsem se musel svléknout až do spodního prádla a ten hlídač prohledal každičký kousíček mého oblečení. Samozřejmě nic nenašel. Proto jsem se rychle oblékl, vzal nákup a chtěl jít, ale když jsem po třetí procházel detektorem, opět začal pískat na celou prodejnu. Jak moc jsem si přál být z této ostudy už doma, to se nedá ani napsat. Nicméně, hlídač už neměl co kontrolovat a tak nás pustil domu. Byl jsem tak šťastný, ale zároveň celý červený ostudou. Naštěstí jsme to měli domu kousek, takže za necelých deset minut jsem už seděl doma u dvojitého grogu a doufal, že to nevidělo moc známých nebo dokonce příbuzných.

A jak to nakonec dopadlo? Asi týden po otřesném zážitku jsem si šel umýt boty. Měl jsem je pěkně špinavé od bahna a jak jsem tam tak v koupelně ty boty myl a tu jednu jsem na sebe otočil, zjistil jsem, že mám na podrážce na botě přilepený kód z lyží a právě ten způsobil tu příšernou ostudu. Dodneška nevím, jak se tam dostal, zřejmě si někdo kupoval lyže, kód spadl na zem a mně se přilepil na podrážku. Když jsem to říkal Janě, tak jsme se spolu smáli, ale ta ostuda...už bych ji nikdy nechtěl znovu zažít.